15. kapitola: Divoký a krotký chlapec Jsem překvapený a pobavený jeho jamajským přízvukem a ptám se ho, jak dlouho už je ta bolest se mnou. Když pokládám tuto otázku, napadá mě, že už je se mnou od doby, kdy jsem byl malý chlapec, a že má něco společného s tím sklepem. Vybavuju si vzpomínku na sebe jako malé dítě v tom sklepě s otcem. Oba stojíme a mluvíme a on vůči mně cítí sexuální žádostivost. Najednou mě zvedne a naplácá mi. Poprvé si uvědomuju, že ve všem tom trestání, jemuž mě podroboval, je jakýsi sexuální aspekt. Ptám se svého průvodce, co mám z této situace pochopit, a on odpovídá: „Jenom todleto, muj milej.“ Pak se ptám, kam jdeme. „No ještě hloubějc, než je todle,“ říká. Dostali jsme se až na podlahu suterénu, ale žebřík pokračuje dál malým otvorem do něčeho, co vypadá jako sklep pod suterénem. Když vstupujeme do tohoto malého otvoru, objevuje se další vzpomínka. Byly mi dva nebo tři roky. Hluboce jsem miloval a vážil si svého otce. Udělal bych pro něj cokoli, ale neexistovalo nic, co by ho potěšilo. Vzpomínám si na jednu situaci, kdy mi naplácal na zadek. Měl jsem zlost, vyběhl jsem ven a na stěnu plechové popelnice jsem napsal: „Nemám rád tátu.“ O něco později se otec vrátil z Albuquerque a přivezl mi úplně stejný klobouk, jako měl sám. Byl jsem z toho dárku velmi šťastný, ale když mi ho podával, řekl: „Tak snad teď už o mně nebudeš psát takové ošklivé věci.“ Měl jsem pocit, jako by mě v tom okamžiku bodnul, a začal jsem ten klobouk nenávidět. Každá cesta k tomu milovat ho byla zablokovaná. Každý pokus ztotožnit se s ním byl potlačený. Ptám se svého průvodce: „Tak už sme tady, muj milej?“ ve snaze imitovat jeho přízvuk. „Ne, ne, příteli,“ odpovídá, „ještě nejsme tak úplně na místě.“ Jsem překvapený změnou v jeho přízvuku a dávám mu to najevo. „Ty mě nechceš nechat, abych se s tebou ztotožňoval?“ Odpovídá: „Ne, ne, muj milej.“ 89
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251848
Do celistvosti Otvor, kterým sestupujeme dolů, se zmenšuje. Vzpomínám si, že jsem jako dítě toužil po někom, komu bych se mohl podobat, s nímž bych se mohl identifikovat, koho bych obdivoval a mohl ho brát jako svůj vzor, ale nikdo takový nebyl. Povídám svému průvodci o tomto toužebném přání a on přitaká: „Já to vim, muj milej. Lez dál.“ Najednou si uvědomuju, že když mě otec trestal za moje snahy ztotožňovat se s ním, byl to pro mě dar. Skutečnost, že jsem si ho nemohl brát jako vzor pro svoje chování, že jsem nemohl dělat věci, které dělal on, mě nutila hledat vlastní cestu. Kdo jsem? Co mám rád? Co si myslím? Co je pro mě důležité? A toto hledání mě zaneslo hluboko do mého vlastního nitra a přivedlo mě na cestu, po níž momentálně kráčím. Teď je průchod velmi úzký a hranatý. Tak akorát se do tohoto otvoru vejdu. Vzpomínám si, že jako dítěti se mi zdály sny, že lezu nějakým tunelem, a o hrůzném uvíznutí v něm. Ale to bylo hlavou napřed, tentokrát jdeme napřed nohama. „Nedělej si s tim hlavu, muj milej. Nezaseknem se – budem VOLNÝ!“ Cítím skutečnou důvěru v tohoto průvodce, opravdovou důvěru. Sděluju mu to a on odpovídá, že mít důvěru v něj znamená mít důvěru v sebe samotného. Jsem si vědom, že jsem se nikdy neponořil tak hluboko do svého srdce. Spouštíme se dál dolů a já mu říkám, že moje záměry jsou dobré a že pokud nejsou, jsem ochotný se na to podívat. Dospěli jsme na dno. Je to hluboké, velmi hluboké sklepení lemované křišťály. Myslím si: „No páni, my jsme v křišťálové jeskyni!“ Lehce to tam září. Můj průvodce oznamuje: „Jsme na úplnym dně, muj milej.“ Ptám se svého průvodce, kde to jsme, a on odpovídá: „Todle je místo tvejch zmrzlejch slz, muj milej, zmrzlejch slz.“ 90
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251848
15. kapitola: Divoký a krotký chlapec Uvědomuju si, že toto je studené a zmrazené místo v mém srdci. Ptám se svého průvodce, jak se tohle stalo. Ukazuje mi mě jako malého chlapce: divokého, aktivního, zvídavého, zkoumavého, dobrodružného, ochotného riskovat. Miloval jsem tuhle svou dimenzi, tu skutečnou živost. Rozechvívala mě. Můj průvodce mi ukazuje, jak jsem dostával jedno potrestání za druhým, jak jsem byl stále znovu a znovu zavrhovaný pokaždé, když byla tato moje dimenze aktivní. Zmrazoval jsem tuto svou část, až jsem se stal nekomplikovaným, přijatelným, předvídatelným, bez života, osamělým, bez jakékoli vlastní energie. Až jsem se stal totálně poslušným. V té době byl můj zájem plně zaměřený na moje rodiče: co je pro ně přijatelné, jaký druh trestu od nich přijde, pokud nebudu naprosto ostražitý a poslušný! Nenáviděl jsem sám sebe! Nenáviděl jsem to poslušné dítě, jímž jsem se stal! Naprosto závislé! Úplně bez energie! Plně zaměřené navenek! Nenáviděl jsem to hodné dítě! Vidím ho nahoře na povrchu země a říkám mu, jak moc jsem ho nenáviděl, a on smutně odpovídá: „Všichni mě nenáviděli.“ Zdá se, jako bych veškerou svou zlost obracel proti němu, takže jakákoli zlost, která přicházela od kohokoli jiného, se přesně k tomu hodila. Vyprávím svému průvodci, jak moc jsem toho chlapce nenáviděl. Průvodce povídá: „Hele, muj milej, bez něj bys to nikdy nedal! Umlátili by tě k smrti!“ V nitru cítím, že má pravdu, a hlesnu: „Možná by to tak bylo lepší!“ Průvodce empaticky odpovídá: „Ne, muj milej! Tys tady měl nějaký věci na práci!“ Ptám se svého průvodce, co mám udělat s divokým chlapcem, který je zmrazený v slzách. „Požádej ho, aby se k tobě znovu přidal.“ 91
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251848