Mějte hezký den Jazyk se stále vyvíjí a být pořád škarohlídem a jazykovým puristou nejde; to bychom mluvili dodnes češtinou doby svatého Václava. Na druhou stranu se domnívám, že jazykové změny a inovace by měly, pokud možno, přicházet od těch, kteří s jazykem umějí zacházet, a mají tudíž v této oblasti autoritu. Je jasné, že ne každá doba má svého Karla Čapka, ale přece jen je na mě příliš, když podobu budoucí češtiny ovlivňuje reklama, která nám radí: jít do Snickers. Také bych tvůrcům té reklamy rád poradil, kam mají jít, a bylo by to jadrně české. Nechci jen tak lamentovat nad češtinou; jde mi o něco jiného. Podívejme se na výraz „mějte hezký den“. Kromě toho, že jde o anglicismus, ukazuje tento výraz ještě jednu zajímavou věc. Totiž, že žijeme ve světě, kde jde o to, co nejvíce toho mít. Kdysi jsme si vždy hezký den navzájem přáli prožít, a proto jsme říkali „přeji dobrý den“. Dnes si přejeme hezký den mít čili „shrábnout si jej“, s trochou nadsázky „vlastnit“. A v budoucnu nejspíš i koupit, protože brzy se bude prodávat už úplně všechno: „V nabídce máme zcela nové, a ještě suprovější hezké dny, navíc obohacené vitamíny a aktivními bělicími enzymy.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251737
Až něco podobného nastane, nezbude mi asi než použít jiný jazykový patvar, uváděný v život jistým televizním moderátorem, a říci: „Já vám díky!“ A prchnout někam hodně daleko.
Jéminkote krindy pindy! „Jémináčku, co se to se mnou děje?“ posteskneme si – například tehdy, když se nám nečekaně zatočí hlava. „Ale jéminkote! To jste si všechno úplně popletl,“ říkáme jindy. Mám toto citoslovce a jeho další varianty moc rád. Jémine! Jéminku! Jéminánku! Vyjadřujeme pomocí nich údiv, a to způsobem milým, který (na rozdíl například od citoslovce proboha!) je údivem plným překvapení, ba okouzlení, zatímco ono proboha! vyjadřuje spíše zděšení nebo znechucení. Někde uprostřed mezi těmito slovy máme dnes již zastaralé citoslovce šmarjápanno, které značí jakýsi náhlý úlek. Nevím proč, ale u té šmarjápanny si ještě představuji, že je nutné umístit dlaň na srdce nebo na ústa. Jindy zase, obvykle když někdo zbytečně a nesmyslně „plácá“, si ulevíme výrazem krindy pindy. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251737
Všechna tato citoslovce patří k těm výrazům, před kterými mě moje babička varovala, protože představují braní jména Božího nadarmo. Určitě jejich užití není hřích natolik vážný, jako když někdo přímo kleje, ale přece jen bychom si měli dávat pozor. U slůvka proboha je jeho náboženský původ zcela jasný. Podobně i u šmarjápanno čili „Ježíši, Maria Panno“. Krindy pindy mají zase původ ve zvolání „pro Krista Pána“. Těžší by se zdálo vysvětlit, proč se říká panenko skákavá! Ale ve skutečnosti není. Jde totiž o lidový odkaz k zázračné Panně Marii z proslulého západočeského poutního místa zvaného Skoky. Ale jak je to s tím jémine? Toto citoslovce je roztomilou zkratkou dvou latinských slov: Jesú Dómine – Ježíši Pane. A jémináčku nebo jéminku jsou pak hravé zdrobněliny této zkratky. Jen trochu jinak je to s citoslovcem jéminkot. To pochází z německé obměny latinského výrazu – tedy ze slov Jesus Gott. Proč o těchto roztomilých slovech vůbec píšu? Protože alespoň dnes, kdy to píšu, je venku nádherně. Překrásný, slunečný boží den. A pak jsem si na chvíli otevřel noviny. A pak si pustil v televizi debatu. A všechno se mi to v hlavě nějak pomíchalo a jediné, co jsem byl schopen vyslovit, bylo: Jéminkote! 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251737