Oskar Fuchs jestřábí oko. Místo předních paznehtů měl teď kozel lidské ruce a v nich svíral na můj vkus poněkud předimenzovaný řeznický sekáček. Asi si tím něco kompenzoval. Navíc ta zbraň vypadala těžkopádně. Jenže jsem nezapomínal, jak snadno dokázal držet krok s mojí nebohou devět set jedenáctkou. A ještě přitom odhodil z cesty kamion. Plně naložený. „Má iné starosti, ako teba,“ odpověděl nakonec kozel skřípavě. Jeho první útok byl hodně prudký, seku jsem uhnul ukročením vpravo. Čepel sekáčku prosvištěla těsně mimo, zato přetnula kmen mohutného buku na kraji bojiště. Možná nastal vhodný čas k diskuzi o tom, že by se soupeř mohl vzdát. Ne, to by vyznělo moc nafoukaně. Ale mohl jsem mu navrhnut remízu. Takový výsledek by historie zapsala do turnajové tabulky, pokud bych vzal okamžitě kramle. Jako liška jsem měl s utíkáním bohaté zkušenosti. Poslední dobou už mě to však přestávalo bavit. Pohyb krku a přimhouření očí protivníka mě upozornily na nadcházející výpad. Předvídal jsem ho a stihnul se mu vyhnout bez problémů. I následné dlouhé sérii zuřivých útoků. Dokonce jsem při nich našel mezery v krytí soupeře, které způsobila setrvačnost. Jedno z pravidel soubojů říkalo, že je třeba soupeře rozhodit, narušit jeho koncentraci, a tak jsem rohatou potvoru několikrát laškovně zatahal za bradku. „Aj tak prehráš! A ja ťa nakoniec dostanem,“ zamečel kozel podrážděně. „Ak nie teraz, tak nabudúce, keď ma znovu privedú k životu!“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251698
Hitokiri Dobrý vědět, pomyslel jsem si. V tom případě budu muset zabít toho, kdo tyhle čáry máry provádí. Co nejdřív. Ale to mi nebrání vyzkoušet ještě další možnost. Tasil jsem katanu a postavil se čelem k soupeři. Sevřel jsem zbraň obouruč, hrot sklopil k zemi. Z pozice, v níž kozel držel sekáček, neměl šanci zaútočit bez nápřahu. I vzdálenost byla ideální. Frost a Elsterbachová mě včera přece jen něco naučili. Někdy bylo holt přenechání iniciativy, vyčkávací taktika a použití úplných základů nejlepším způsobem, jak jsem mohl porazit i mnohem silnějšího soupeře. Kozel totiž nebyl žádný šermíř. Měl sice velkou sílu, ale nulové povědomí o věci zvané strategie. Ve chvíli, kdy zvednul sekáček, jsem zaútočil. K tomu, abych souboj rozhodnul, mi stačilo současně pozvednout meč, natáhnout paže a rychlým výpadem o krok vpřed zaútočit. Poslední třetina katany vnikla soupeři do místa mezi krkem a hlavou. Otočil jsem čepelí zleva doprava a vytrhnul ji z rány. Následoval úkrok a sek dolů, po kterém rohatec přišel o ruce. Přední končetiny. Pracky. Horní nohy. To je jedno. Správnou definicí jsem se momentálně nehodlal zatěžovat. Sekáček s duněním udeřil o spálenou zem. „Svatá liško, přijmi tuto oběť,“ pronesl jsem obřadně. Pokud kozlovi tohle nezabrání v návratu, vymyslím něco jiného. Času bude dost. Ještě třikrát jsem nechal Hitokiri dopadnout. Vzduch, který přitom proudil kolem čepele, vydával charakteristický zvuk. Pak jsem, skoro už automa-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251698
Oskar Fuchs tickým pohybem, vrátil meč do pochvy. Předchozí majitelé a Elsterbachová by možná trvali na názvu saja, ale nejsem Japonec, tak smůla. Černé chlupaté tělo pár okamžiků stálo na místě, vibroval jím silný třas způsobený svalovou křečí a šokem, zatímco bradatá hlava dopadla o čtyři metry dál. Až po sedmi dlouhých vteřinách se kozlík poskládal na úhlednou hromádku. Naporcoval jsem ho hezky. Jen co je pravda. * * * Procházel jsem se mezi už znovu nehybnými exponáty. Apatosaurus, dříve zvaný brontosaurus, stegosaurus, triceratops, a též seismosaurus, což byl podle infotabulky o nejnovějších poznatcích pouze výjimečně velký exempláře rodu diplodocus. Ještěrky vypadaly zaprášeně, ten popílek se začal jevit jako vcelku otravný. Prostor už měla zajištěný zásahovka AMS, mě si naštěstí nevšímali. V opuštěném stánku s občerstvením jsem zrekvíroval flašku s vodou a vypil ji na ex. Měl jsem žízeň, že bych se o ni mohl opřít. Otevřel jsem další petku a umyl si ruce a obličej. Hmm. Možná jsem prošvihl první lepší příležitost zmizet. Kdyby po souboji s kozlem nenašli moje tělo, mohli by maximálně spekulovat, jestli jsem taky neuhořel. Ale na to bylo už pozdě. Navíc jsem takhle bez přípravy neměl moc šancí na úspěch. Zničehonic mi po těle vyrazil studený pot. Vyhodil jsem snídani s přídavkem hlenů a žaludečních šťáv. Z toho zápachu jsem vzápětí vrhnul
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251698