potemněla, zaplnila se hvězdami. Poklekli na písek a hleděli na úplněk. Mnichovo mužství začalo pomalu ožívat a ztopořilo se. Co to je, zeptala se dívka. To je ďábel, řekl mnich, působí mi bolest. Dívku to překvapilo. Sehnula se a podívala se zblízka. Svraštila obličej, bylo jí mnicha líto. Vím, proč tě sem Bůh poslal, řekl mnich tajemně. Ďábel v mém těle chce vidět, zda toho tvého svrhneme do pekla. Oba nás zkouší. Musíme si navzájem pomáhat. Dívka na něj důvěřivě pohlédla. Řekla, že k oslavě Boha provede, co je třeba. Mnich vstal a odnesl dívku do chatrče. Když se ráno probudili, měli ve tvářích nový výraz. Na lůžku se jeden na druhého usmívali. Ďábel musí být opravdu úhlavním nepřítelem Boha. Sotva do mne vstoupil, rozzuřil se a řádil jako pomatenec v pekelném ohni. Počítala jsem to. Za celou noc jsme ho svrhli do pekla celkem šestkrát. Mnich řekl, že v tom musí pokračovat. Cesta k Bohu vede přes vzájemné spojení. Nalehl na dívku. Znovu svrhl ďábla do pekla. Tahle slast nemá na světě obdoby, řekla dívka, může-li se člověk obětovat Bohu, je všechno ostatní hloupost. Ale celou noc jsem si říkala: Proč Bůh nezničil ďábla hned na začátku? Jestliže ho chce zničit a nestačí na to, znamená to, že je bezmocný. Anebo nechce-li ho zničit, ačkoliv k tomu má dost síly, dává průchod zlu. A je-li Bůh schopen ďábla zničit a zničit ho chce, proč tedy ďábel pořád existuje? Kde se bere tahle špatnost? Trávili dny rozmlouváním, spánkem a bohoslužbou. Slunce vycházelo a zapadalo pořád na stejném místě, jenom měsíc měl každou noc jinou podobu. Když jednou mnich seděl před chatrčí a hleděl do dáli, postěžovala si dívka: Místo lelkování chci sloužit Bohu. Na co od včerejška čekáme? Proč nesvrháváme ďábla do pekla? Mnich se usmál. Ďáblovi jsme dali co proto, odpověděl. Pokud pyšně nezvedne hlavu, nemůžeme ho trestat. Dívka posmutněla. Položila si ruku na břicho. Tvůj ďábel zkrotl, řekla, ale mé nitro hoří plamenem. Peklo si žádá ďábla. V dálce uviděli mračno prachu. Zvedl se pouštní písek. Přes písečné duny cválala skupina jezdců a stanula před nimi. Přijeli jsme si 99
Istanbul 2. korektura.indd 99
8/4/18 6:41 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251686
pro princeznu, oznámili. Vysadili dívku na koně. Otočili se a ve stejném oblaku prachu zmizeli. V istanbulském paláci předali dívku lékařům a ošetřovatelkám. Umyli ji růžovou vodou a posadili před zrcadlo. Do vlasů jí vpletli perly, tělo jí potřeli vonným olejem a nalíčili jí oči. Jakmile byla připravena, přivedli ji před starší ženy. Stařeny se jí zeptaly, co se jí přihodilo a co v poušti dělala. Sloužila jsem Bohu, řekla dívka. Udělala jsem mnoho dobrých skutků. Roztahovala jsem nohy a mnich svrhával ďábla do pekla. Zjistila jsem, že bohoslužba činí člověka šťastným. Kéž bych mohla ve službě Bohu pokračovat. Stařeny se zarazily a pak se rozesmály na celé kolo. Nic si z toho nedělej, pravily. I tady jsou takoví, kdo chtějí vyhánět ďábla. Dělají, co je v jejich silách, slouží Bohu.“ Rozesmál jsem se, jako bych ani nebyl v podzemní kobce, ale mezi stařenami v istanbulském paláci. Předklonil jsem se, pokoušel se opakovat poslední větu, ale smích mi v tom zabránil. Strýček Küheylan a Doktor se smáli ještě víc než já. Spánek či smích v čase, kdy je zrovna nesvírala bolest, jim prospívaly. Tváře se jim rozjasňovaly, sípavé hlasy zlomené mučením nabývaly na sytosti. Kdykoliv se na sebe podívali, znovu se rozesmáli jako ženy v paláci a zapomínali, kde jsou. Nebo se tolik smáli právě proto. Člověk si několik prvních dní zdejší prostředí neuvědomoval. Nebyl schopen pochopit, kde je. Teprve potom začali přemýšlet o čase. Událo se to, co jsme prožili ve městě na povrchu, před týdnem, nebo před staletími? Byl vůbec časový rozdíl mezi našimi vlastními zážitky a tím, co se událo v istanbulském paláci? Čím víc jsme spolu hovořili, tím víc jsme chápali, že jsme sem nespadli z nebe, ale přišli z nějakého času venku. Ale z jakého času? Vyprávěním příběhů jsme se tomu snažili přijít na kloub a uvědomovat si přítomnou chvíli. 100
Istanbul 2. korektura.indd 100
8/4/18 6:41 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251686
Student Demirtay se konečně přestal smát. „Před očima mi celý příběh až do poslední scény ožíval jako ve filmu. Loď zdolávající vlny, dívka putující pouští, hvězdy nad chatrčí, oblaka prachu v dáli… Vtom se film přetrhl. Jak jsem se rozesmál, opustil jsem čas povídky a vrátil se do času kobky. Výjevy, které jsem si představoval, s poslední větou zmizely.“ „Posledně jsi totéž řekl o příběhu s vlkem, který vyprávěl strýček Küheylan. Ty si každé vyprávění umíš představit, jako by to byl film. Chceš být filmařem?“ „Chtěl bych být filmařem, abych tyhle příběhy mohl natočit. Pokud je ještě nikdo nenatočil…“ „Je tenhle příběh obecně známý?“ zeptal se strýček Küheylan, který nás pozorně poslouchal. „Tys ho nikdy neslyšel?“ zeptal jsem se. „Ne, neslyšel.“ „Tak to jsme ti poprvé vyprávěli příběh, který neznáš, strýčku Küheylane. To nás těší.“ „Přestože Istanbul znám,“ řekl strýček Küheylan, „je plno příběhů, které jsem neslyšel. Otec po každém návratu uváděl nová jména, mluvil o nových událostech, vyprávěl nové příběhy. Říkal, že istanbulské ulice a budovy se neustále rozrůstají a vytvářejí dojem nekonečné pouště. Mezi bodem, kde vychází slunce a kde zapadá, je mnoho navzájem odlišných světů. Člověku se v Istanbulu zdá, že objímá celý vesmír, zároveň však že ho ztrácí. S názorem na město mění každý den i názor na sebe sama. Jednou večer potkal můj otec u Zlatého rohu člověka, který držel v ruce kulaté kapesní zrcátko. Díval se střídavě do zrcátka a na protější břeh. Otec ho pozdravil a chvíli čekal. Dívám se v zrcátku na svoji ošklivost, řekl starý muž. V mládí jsem byl pohledný. Miloval jsem jednu dívku, oženil jsem se s ní. Měli jsme děti. Prožili jsme spolu čtyřicet šťastných let. Minulý týden zemřela, pochovali jsme ji na protějším břehu poblíž pahorku Pierra Lotiho. S pohledem mé ženy odešla do minulosti i moje krása. Léta ubíhají. Když se teď dívám do zrcadla, zjišťuji, že jsem starý a ošklivý.“ 101
Istanbul 2. korektura.indd 101
8/4/18 6:41 AM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251686