21. Vrátili jsme se do ledového bytu. Té noci na horách předčasně napadl sníh a vítr už několik hodin bičoval údolí. Skla v netěsnících oknech drnčela, v pokojích fičel průvan. Sousedka, která měla během pohřbu u sebe Giuseppa, nám ho přinesla zpátky, ale když se s chlapcem v ruce přiblížila k matce, ta se k ní otočila zády. Ani Adriana ho nechtěla. Vzala jsem si ho já, sedla jsem si na židli a opřela hlavu o zeď. Držela jsem ho jen stěží, neměla jsem sílu. Cítil, že se na mě nemůže spolehnout, a tak se nehýbal. Ženy z ostatních pater pro nás připravily smuteční hostinu, jídlo a píti na stole. Nevím, jestli vůbec někdo jedl. Po nějaké době začal Giuseppe jevit známky neklidu, chtěl dolů. Po čtyřech dolezl k matce oblečené v černém, podíval se na ni zezdola velkýma tázavýma očima. Musela ho ve svém zoufalství vidět. Obešla ho, aby si šla lehnout do postele, kde zůstala až do následujícího odpoledne. Sousedky jí střídavě nosily šálek s teplým vývarem, jako pokaždé, když rodila, ale tentokrát jen křivila ústa. V následujících dnech nás zvaly ke každému jídlu, jednou ta, podruhé ona. Já raději zůstávala doma, spokojila jsem se [ 101 ]
Di_Pietrantonio_Navrátilka_vnitřek.indd 101
05.09.2018 16:59:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251684
s chlebem a něčím k tomu nebo s tím, co mi Adriana přinesla z jejich kuchyně. V noci jsem měla pocit, že slyším Vincenza, jak se hýbe mezi prostěradly, a tehdy se smrt stávala jenom snem nebo povedeným žertem. V jistých chvílích jsem s jistotou cítila jeho pach, jak se šíří pokojem. Návrat ke skutečnosti nebytí byl pak o to tvrdší. Občas mě znenadání vzbudil jeho dech na tváři, úplně jako tehdy, když si mě po tmě vyhledal. Nebyl jediný, kdo vyplňoval hodiny mé nespavosti. Na hřbitově se mi zdálo, že jsem svého otce sotva zahlédla, ale jeho tvář, zpola zahalená vousy, se ke mně vytrvale vracela. Přísné, nebo spíš zklamané oči. Vzdal se možnosti se mnou mluvit, tím jsem si byla jistá. Třeba se bál, že po něm budu zase chtít, aby mě vzal zpátky domů, nebo se snad v jeho pohledu zračilo něco víc. Tíha nevyřčené výčitky. A co když to byl on, kdo rozhodl, že mě pošlou pryč? Tahle možnost mě nikdy nenapadla. Ale čím jsem se mohla provinit? Někdo mu vyprávěl o polibku na školní chodbě? Příliš málo na to, aby se zbavil dcery. To mi bylo jasné, i když jsem byla ještě malá holka, dokonce i v představách nabobtnalých noční tmou. Jestli jsem udělala něco špatně, nepamatovala jsem si to. Na začátku trávila matka většinu času v posteli, natažená na boku s očima otevřenýma. Giuseppe chtěl zůstat vedle ní a nechával ji přitom na pokoji. Kapky mléka, které ještě před několika málo dny sál, v ňadrech uschly. Ležel u ní schoulený, v tom pasivním teple. Přelézal to opuštěné tělo, kroužil kolem něho. Po několika pokusech už ani nezkoušel přivolat její pozornost, bylo by to zbytečné. Občas ale začal znenadání křičet a já přiběhla. Několik vteřin jsem nehybně stála v pokoji [ 102 ]
Di_Pietrantonio_Navrátilka_vnitřek.indd 102
05.09.2018 16:59:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251684
a nevěděla, co mám dělat. Dívala se na mě těma svýma očima. Vzala jsem tedy Giuseppa a odnesla ho pryč. Po čase začala vstávat a sousedky, když ji viděly na nohou, nám přestaly pomáhat. Jenže matka doma ničím ani nehnula, jakmile nabrala trochu sil, vydala se po hlavní silnici až k cestě lemované cypřiši. Pořád byla v černém a její rozcuchané vlasy připomínaly listí, které zůstalo v zimě přilepené na větvích stromu. Jednoho rána jsem se jí zeptala, jestli ji můžu doprovodit, zahleděla se na mě, ale neodpověděla. Šla jsem o krok za ní a během dvou kilometrů jsme si nevyměnily jediné slovo. Ožila, až když stála na hlíně, která pokrývala Vincenza. Jako mrtvý se stal jediným dítětem, na kterém jí záleželo. Na zpáteční cestě jsem ji pozorovala, zase kráčela přede mnou. Zpomalovala jsem nohy, abych přizpůsobila chůzi té její. Plevel z náspu ji šlehal, ale ona nic necítila. Chvílemi se naopak odchylovala směrem ke středové čáře vozovky, aniž si uvědomovala hrozící nebezpečí. Když na ni zatroubil klakson, škubla sebou, nestihla jsem včas změnit její dráhu. Moje starost se rázem proměnila ve zlost, rozpálila jsem se uvnitř doběla. Tak tady ji máme, matku sedmibolestnou toho výtržníka. Cele se oddávala jen jemu, zatlučenému mezi prkny. Pro mě, přeživší, neměla nic. Když mě jako několikaměsíčního kojence dala pryč, určitě se pro mě takhle netrápila. Dohnala jsem ji a předehnala, pokračovala jsem dál a vůbec jsem se za ní neotáčela, abych se ujistila, že se vyhýbá autům. Jestli ji měl někdo chránit, pak jsem to nebyla já.
Uběhlo několik dní a na zvonek u našeho domu zazvonila Perilliová, chtěla mluvit se mnou a s Adrianou. Samy jsme sešly dolů, styděly jsme se ji pozvat k nám domů. [ 103 ]
Di_Pietrantonio_Navrátilka_vnitřek.indd 103
05.09.2018 16:59:41 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251684