Vytáhl z krabice oblečení a položil si je do klína. Bleděmodré tričko, které mu s Annie přivezli z New Yorku, u krku roztřepené, protože ho nikdy nesundával. Ellis si tričko zvedl k nosu a nevěděl, co čekat, ale jediným pachem byla slabá stopa pracího prášku pod zatuchlinou. Bílá plátěná košile, tmavomodrý kašmírový svetr, jako zázrakem nedotčený moly. Pruhované námořnické tričko a v něm zabalený výtisk Whitmanových Stébel trávy. Na předsádce bylo razítko „Majetek knihovny v Cowley“ přeškrtnuté a nahrazené jménem „Michael Wright“. Z druhé strany plotu se už podruhé ten večer ozývalo „My Foolish Heart“. Ellis si nalil víno a napil se. Z krabice pak vytáhl velkou obálku a vysypal ji vedle sebe. Vypadalo to jako sbírka náhodného haraburdí shrábnutého ze zásuvky. Obrázky vytrhané z časopisů, pomačkaná černobílá fotografie, na níž byli s Michaelem zachyceni v nestřežené chvíli ve francouzském baru, opálení, devatenáctiletí a právem neporazitelní. Další fotka; tentokrát byl na obrázku on sám s Annie v den svatby, jak se dívali na oblaka papírových konfet, jako by to byly třešňové květy. Pozvánka na vernisáž výstavy v Suffolku – Krajiny od Gerrarda Douglase. Barevná fotografie Mabel a paní Khanové před obchodem, v den, kdy tam paní Khanová začala pracovat. Důkaz vzácného přátelství, které trvalo téměř třicet let. Mají na sobě hnědé zástěry, objímají jedna druhou kolem pasu, dívají se do aparátu a usmívají se. Mabel měla bílé vlasy upravené natáčkami jako vždycky a tváře růžové prostou radostí ze života. Ni98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251650
kdy nehodlala odejít do důchodu. Jaký by to mělo smysl? říkávala pořád. A teď pohlednice – Henry Moore, Francis Bacon, Barbara Hepworthová. Poskládané noviny, Oxford Times z roku 1969. Zrovna se je chystal odložit, když si uvědomil, že je v nich první článek, který Michael kdy napsal. O Judy Garlandové. V den, kdy zemřela, pouštěl Michael album z Carnegie Hall, to si Ellis pamatoval. Otevřel dveře obchodu a pustil nahrávku nahlas. Lidé chodili dovnitř, poslouchali a Mabel nalévala léčebné sherry a pravidelným zákazníkům něco silnějšího. Potom Michael v Timesech škemral, aby ho nechali něco napsat, aby mu dovolili uniknout od vaření čaje a postávání u kopírky, a nakonec je umořil a oni řekli, že může napsat o Garlandové, pokud tam bude nějaká vazba na Oxford. A on našel v Summertownu ženu, která byla na tom Judyině koncertě v jednašedesátém roce, a na ní ten článek založil – místní zájem spojený s globálním jevem – na celoživotní fanynce, která svou vášnivou náklonnost přenesla na dceru. To je přece něco, ne? Tenhle obchod je středem vesmíru, říkával Michael. Ach, to jsme byli. To jsme byli. Opět fotografie, ale tentokrát je na ní muž, kterého Ellis neznal, u malířského stojanu. Pózuje jenom v šortkách a hruď má zastříkanou barvou. Usmívá se. Na stojanu je Michaelův portrét. Na zadní straně fotografie písmeno „G“. Pohlednice s Van Goghovými Slunečnicemi. Vzpomínka na Ellisovu matku nebo na někoho jiného. Na zadní 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251650
straně naškrábané telefonní číslo. Útržky vstupenek do kina – Bio Ráj, Stůj při mně, Kráska v růžovém – vstupenka na vystoupení Michaela Clarka, vstupenka na vyhlašování Tate/Turnerovy ceny z roku 1989. Ze dna krabice vytáhl několik sešitů a okamžitě je poznal. Byly to jeho skicáře, ty z dětství. A on nedokázal uvěřit, že je zase vidí, protože je často vyhazoval, jakmile jejich stránky zaplnil, neboť nic nebylo dost dobré, nebo si to aspoň tehdy myslel. Jenom jediný člověk soudil, že jsou dost dobré, a tak si je kurva schoval. Michael je zachránil. Chodil k těm košům, vytahoval skicáře a celé roky si je nechával. Tady je jeho matka. Jen jednoduchá perokresba jejího profilu, žádné stínování, pouze čára od linie vlasů přes nos až na hrdlo. Stránka za stránkou tohoto cvičení, dokud ji nevystihl správně. A potom její ruce, celé stránky rukou. A akvarel její tváře, když předstírala, že spí, a rudý horní ret měla maličko přizvednutý v úsměvu. Ellis sáhl po dalším skicáři: Michael. Kolik mu tehdy bylo? Čtrnáct? Možná patnáct. Nízko posazené džíny, žádné tričko a bosé nohy. Prsty provlečené poutky na pásek, zamyšlený a vážný. Ať tam vypadám zajímavě, říkával. Zařiď, ať vypadám jako básník. Ach Ježíši. Ellis se na lavičce opřel a zavřel oči. Od sousedů slyšel debatu o olivovém oleji. Dopil víno a znovu si nalil. Když byl připravený, sáhl po dalším sešitu. Uvnitř však objevil slova, ne obrázky, a pohled na Michaelův rukopis ho zaskočil. Nebyl to 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251650