„Jak to víte?“ „Byla jsi na té párty. Tu noc, kdy zmizela Annabelle.“ „Jo, ale o tom už jsem s policií mluvila. Nic jsem neviděla. Ničeho divnýho jsem si nevšimla.“ „Nikdo si ničeho divného nevšiml, ale něco divného se tam přece stalo.“ Saře začal zvonit telefon. Chvíli ho hledala v kabelce, ale nemohla ho najít, tak to vzdala. „Kde bydlíš?“ otázala se Charlie. Sara jí sdělila adresu. Charlie věděla, kde to je. „Budou se tví rodiče zlobit?“ „Rodič,“ opravila ji Sara a škytla. „A ne, zlobit se nebude. Myslím, že si ani nevšiml, že jsem pryč. Je to opilec,“ vysvětlila. „Říká mi jediný, že si nemám sedat k cizím lidem do auta.“ Rozesmála se. „Doufám, že myslel jenom cizí chlapy.“ Dům, kde Sara bydlela, byl z hnědých cihel a v jednom okně svítil adventní svícen. Charlie si proti své vůli vzpomněla na vánoční závěsy, které v tom posledním roce visely v oknech na Štístkově. „Chceš, abych s tebou šla dovnitř?“ zeptala se. „To nemusíte,“ řekla Sara. „Půjdu sama.“ Ale dál seděla v autě. Dokonce si ani nerozepnula bezpečnostní pás. „Hezká písnička,“ kývla k rádiu, kde hrálo Forever Young od Alphaville. „Ale má sakra smutnej text.“ Charlie souhlasila. Byl opravdu smutný. Vyloženě příšerný, prohlásila Sara. Kdo by chtěl bejt navždy mladej? Všichni dospělí, kteří tvrdí, že by se chtěli vrátit do mládí, už určitě zapomněli, jaký to je. Nebo jsou úplně vypatlaní. Zase se rozesmála. Charlie se taky zasmála a řekla, že s ní souhlasí. Ona je jedna z těch, kteří nezapomněli; nedokáže si představit nic horšího než být navždy mladá. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251643