98
Turkická etnika
a ptáci se rozhodli najít svou zaslíbenou zemi ihned. Všichni, jak tam seděli, se zvedli a roztáhli křídla. Tu z vysoké trávy vyběhla Bogorgono a křičela: „Rerp rerp, slyšíte mě, ptáci vodní i pozemní? Vzpomínáte si, jak mě vloni jeřáb zřídil za to, že jsem prozradila jeho lež? Už se cítím dobře, jen křídlo mám pořád slabší, nejspíš na sever nedoletím. Chcete, abych tu zůstala? Nebo mám putovat pěšky?“ „Bogorgono tu zůstat nemůže,“ zastal se jí hohol, „pěšky na sever nedojde ani do podzimu.“ „Bylo by hanebné nechat naši příbuznou bez pomoci,“ pískaly čejky, sluky a kolihy. „Všechno zavinil jeřáb,“ přisadil si ještě hohol, „měl by Bogorgono na tahu doprovázet a dohlédnout na ni. Pokud slípka nebude moci, jeřáb ji kousek sveze na zádech.“ S tím jeřáb souhlasil, věděl, že si tak očistí pověst. Od té doby přilétají jeřábi a chřástalové na sever společně a staří lovci tvrdí, že se někdy podaří spatřit jeřába s chřástalem na hřbetě. (podle záznamu G. N. Potanina z roku 1883)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251364
Jakuti
99
KDE SÍDLÍ DUCH OHNĚ Jednou, bylo to v teplém létě, se vydal stařičký náčelník Sacha Saaryn, praotec všech Jakutů, na návštěvu ke svému synovi. Šel přes hory, když ho zmohla únava. Usedl do stínu starého modřínu, že počká do večera. Všude bylo suché jehličí a mezi ním kulaté kameny. Náčelník byl už opravdu hodně starý. Trochu jako malé dítě. Z dlouhé chvíle si začal hrát s kamínky, ťukal jimi o sebe a radoval se, jak pěkně zvoní. Náhle od kamenů odskočila jiskra, padla do modřínového jehličí a rozhořel se tam od ní plamínek. „Ker daa buu!“ zajásal vesele stařeček, „tady se skrývá Temirije, duch ohně! Už nebudeme muset čekat, až blesk zapálí strom. Duch ohně bydlí v kamenech a probudíme ho klepáním.“ Vtom se přihnala letní bouřka a plamen uhasl dříve, než stačil zapálit les. Stařeček Sacha Saaryn se nepřestal smát, i když byl celý mokrý. Nabral si na tom místě pár kamínků pro sebe i pro svého syna a vydal se na další cestu. Od té doby jakutští lidé umějí rozdělat oheň, kdy se jim zachce, a také ho umí uhasit. (podle dvou verzí z konce 19. století)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251364
100
Turkická etnika
DVA ŠAMANI NA CESTÁCH Kdysi se potkali dva šamani – ojuunové. Jeden uměl ovládat vodu a všechno, co z ní pochází, druhý zase ovládal stromy, dřevo a oheň. Setkali se na břehu řeky, bylo to na jaře a právě odcházel led. Neměli člun a nemohli řeku ani přebrodit. Vodní šaman si kolem nohy uvázal vrbový proutek, něco řekl a rázem přešel po hladině, jako by byla zamrzlá. Zastavil až na druhém břehu. Ten druhý řekl jiné zaklínadlo, postavil se na kládu, která se válela na břehu, a bez pádla na ní přeplul na druhý břeh. Ani boty si nenamočil. Takoví to byli pašáci. Šli dál, až došli ke stanu z březové kůry. Kolem se páslo stádo poníků, nějací sobi a pár kusů dobytka. Ve stanu hořel oheň, seděla u něj žena ozdobená stříbrnými šperky a vařila maso. Kolem se linula taková vůně, až se hladovým šamanům sbíhaly sliny. Venku stál hospodář a kouřil dýmku. „Máte kousek masa?“ zeptal se jeden z šamanů. Byl to ten, co přeplul řeku na kládě. „Ne, to nemáme,“ zavrčela hospodině, „žádné maso nemáme!“ „Teď nemáte. Ale budete ho mít více než dost,“ šaman jen pokrčil rameny. V tu chvíli vyběhli z tajgy čtyři vlci, zadávili statného býka a zmizeli. Pastevec
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251364