že Ferensen je sám se svými knihami a věcmi a potřeboval by společnost. „Měl byste si pořídit psa.“ Ferensen na to nic neřekl. Salt pomyslel na zvrhlou faunu na Ztracené louce — na ptáky s čenichy, hlodavce se šupinami, masožravé houby — a napadlo ho něco zneklidňujícího. „Přírodovědec Ferensen nemá kočku ani psa. Řekl bych, že se na Ztracené louce něco stalo, a proto se tam nechcete vrátit. Proto tu nemůžete mít zvířata, když spíte.“ Ferensen si protáhl prsty nad ohněm, jako by pronášel nějaké kouzlo, a pak změnil téma. „Ferdy přinesl novinky z města. Dějí se tam divné věci. Učitel dějepisu zmizí. Znovu se zpřístupní zámek. A teď se navíc zavře ta stará cesta. Mohlo by to spolu souviset?“ „A ještě něco. Na Ztracené louce se děje něco velmi špatného.“ „Ztracená louka je celá špatná. Je to ohavnost. To, že se ten průchod zavřel, je jen dobře.“ „Vy byste chtěl, aby Ztracená louka vymřela — všechna místní zvířata a rostliny?“ „Jak to myslíte — vymřela?“ „Když jsem tam byl, půda se dusila pod vrstvou semen. Létavci a plazivci seděli na zemi.“ Na Ztracené louce bylo jen málo čistě ptačích nebo hmyzích druhů, řády se mísily a křížily, takže bylo lepší mluvit o létavcích a plazivcích. „Všechno se to děje mimo sezonu. Musejí cítit nějakou pohromu. Zašel jsem dál, než jsem kdy byl, a viděl jsem…“ Salt se zarazil. Jeho sobecká touha po tajemství se znovu vynořila. Nechtěl se o svůj objev s nikým dělit, dokonce ani s Ferensenem. „Já vím, co jste viděl.“ „To bych neřekl.“ „Viděl jste kus podivného nebe. Můžu vám to ukázat na vaší vlastní mapě.“ Salt si podrážděně uvědomil, že mu Ferensen prohledal kapsy, ale těžko mohl protestovat. Ferensen rozprostřel Saltův jednoduchý
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251247
nákres na stůl. Kresba byla zručně provedená, popisky obtížně srozumitelné, ale Ferensen je uměl přečíst. „K značí kachlový vchod v trávě. V lese žádné popisky nemáte, protože jste se moudře řídil mou radou a nevrátil se tam.“ Feren sen obrátil pozornost k nepravidelným tvarům, které se protínaly jako pokřivené Vennovy diagramy. „Kolonie rostlin. Podivné směsi našich pozemských druhů. Vaše písmena odkazují k nejbližším příbuzným. Jen tak zkusmo — tady — tolije bahenní, ačkoli na Ztracené louce má červené, nikoli bílé kvítky, a navíc lepkavé stonky.“ K Saltovu úžasu Ferensen všechno ostatní buďto věděl, nebo si to domyslel. Když Ferensen zahradníkovi dokázal, že má pravdu, znovu navázal na předchozí hovor. „Ten kus nebe jste si neoznačil, ani ten velký strom stojící poblíž.“ Hlas se mu zachvěl nezvyklým projevem citů. „Je téměř přesně tady.“ Položil prst na samý okraj papíru. Ferensen se nemýlil. Salt vykoktal: „Jak to víte? Vždyť jste tam celé roky nebyl.“ „Ten kus nebe je tam už velmi dlouho — hádám, že možná od samého začátku, kdy nějaký prehistorický výbuch nebo srážka Ztracenou louku vytvořily. Říkám tomu místo křížení.“ Rozsah Ferensenových vědomostí přiměl Salta k větší upřímnosti. „Potkal jsem tam mimořádné stvoření, dokonce i na poměry Ztracené louky — napůl lasičku, napůl člověka.“ Ferensenova tvář se zachmuřila, jako by Saltova slova vytáhla na povrch nějakou dávnou bolest. „A řekl vám, že se jmenuje Ferox,“ odtušil. Salta to opět vyvedlo z míry a znovu se zeptal: „Jak to víte?“ Ferensen si té otázky nevšímal. „Nechal vás naživu. Rád bych věděl proč.“ „Požádal mě o pomoc. Pořád opakoval: Saeculum.“ „To je cyklus — přirozená délka života člověka nebo populace.“ „Nebo místa,“ nadhodil Salt. „Mám takovou teorii. Opskurno a Ztracená louka jsou navzájem neoddělitelné. Z tohoto údolí vede jediná cesta dovnitř a před námi ji znali jiní, jinak by ulička
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251247
Na Ztracené louce neměla takové jméno a takovou polohu. Před dávnými časy se vláda bála, že by se to tajemství mohlo rozšířit a že by zrůdy ze Ztracené louky mohly utéct, takže nám dali nezávislost a zakázali studium dějin. Jenže už netušili, že Ztracená louka je nestabilní a mohla by zničit sebe samu. A my zase nevíme, co se stane s námi, pokud k tomu dojde.“ „Nám by to prospělo.“ Podivný důraz na slovo „nám“ doprovázel nedostatek přesvědčení ve Ferensenově hlase. Nebylo to poprvé, co Salt vycítil, že starý muž toho tají stejně tolik, kolik odhaluje. „Proč Ferox mluví latinsky?“ „Je starší, než si vůbec dokážete představit.“ Ferensen se odmlčel. „Místo křížení poskytuje ohromnou dlouhověkost — ale za určitou cenu. Musel říct ještě něco dalšího.“ „Zaútočili na nás tvorové z lesa.“ „Jací tvorové?“ Ta otázka byla podivně naléhavá. „Vypadali jako houby, které rostou na mrtvých stromech… ale měli oči a zuby.“ Když si Salt vzpomněl na další věc, kterou Ferox řekl, Ferense novi se zjevně ulevilo. „Ferox si zřejmě myslel, že jsem nějaký posel. Použil slovo nu — nuntius.“ Salt se najednou cítil unavenější, než kdy v životě byl. Poslední Ferensenova slova, která slyšel, měla nádech jízlivého pobavení. „Účinky kávy Černý bodrumský speciál pro ponocovače jsou dobře známé: okamžité znovunabytí vědomí, krátká prudká kocovina a deset minut jasného myšlení, které končí hlubokým ozdravným spánkem.“ Několik vteřin nato začal zahradník chrápat. Ferensen si nalil zbytek kávy. Ztracená louka by mohla zemřít — a s ní i všechna tamější stvoření. Útočily na něj přízraky z minulosti. On, Ferensen, měl povinnost pokusit se louku zachránit — ale jak, když se tam nemohl dostat? Ale co když se ta hrozba, ať už to bylo cokoli, zdála být nad možnosti lidského zásahu? Vzpomněl si, že kdysi dávno
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251247