Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251141
KAPITOLA 4
Hereze neboli vynález „vlastního Boha“
1. INDIVIDUALISTICKÉ NEPOCHOPENÍ INDIVIDUALIZACE Diskuzi o pojmech „jednotlivec“, „individualismus“ a „individualizace“ zamlžuje od počátku určitý význam, který je s těmito slovy zdánlivě nutně spojen, totiž že individualismus představuje nevyhnutelný důsledek individuálních, a tedy egoistických pocitů a zájmů. Není většího omylu. Jsme tu svědky toho, co bych nazval individualistickým nepochopením individualizace, a já se pokusím toto nepochopení rozplést a pádnými argumenty dovést ad absurdum. Teprve když se sprovodí ze světa tento závažný a jen zdánlivě logický omyl, podle kterého se má připisovat individualismus milionů a miliard lidí jejich horečnému egoismu, bude možné zahlédnout historicko-společenskou architekturu individualizace jako historické formy subjektivity, zvážit její důsledky a spočítat, co nás stála. Individualizace bývala před mnoha staletími pouhou hodnotou, idejí či ideologií. A přece se v mezičase zhmotnila natolik, až z ní vykrystalizovala institucionalizovaná morálka, která posloužila za mocný a účinný základ moderního světa mimo hranice toho, co Eric Hobsbawm nazval dvěma revolucemi 19. století: první byla ta, která vedla k vytvoření moderních demokratických národních států, a druhá, která přivedla na svět to, co Max Weber nazval „duchem“ kapitalismu,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251141
100
VLASTNÍ BŮH
který zase vzešel z protestantské pracovní morálky. Obojí – demokracie národního státu a podnikatelský kapitalismus – spočívá na principu svobodného jednotlivce, který zastupuje své vlastní osvícené zájmy, zatímco si zároveň nárokuje právo pozdvihnout svůj politický hlas (a samozřejmě také vznést své právo na soukromé vlastnictví), a tato práva pak hájí v aréně demokratické polis. Individualizace, spojená velmi úzce s křesťanským étosem a s modernou, znamená kultivaci osobitosti všech lidí bez rozdílu. Subjektivní nepochopení individualizace spočívá v domněnce, podle níž jednotlivec, který krouží kolem sebe samého, je i autorem tohoto kroužení. Přehlíží se tak, že utopie vlastního života, a tím i utopie vlastního Boha, se vryla hluboko do institucionální struktury západního světa. V kostce řečeno: individualizaci je třeba od egoismu jasně odlišovat. Zatímco egoismus bývá obvykle chápán jako osobní postoj či preference, znamená individualizace makrohistorický, makrosociologický hlubinný fenomén, který může – ale nemusí – prosakovat až do změny postojů jednotlivých osob. V tom spočívá jádro problému kontingence, která přichází na svět s individualizací: vždy zůstává otevřené, jak s ní jednotlivci budou zacházet. Podobně jako Zygmunt Bauman a Anthony Giddens zdůrazňuji, že individualizace se chápe špatně, pokud se považuje za proces, který lze odvodit z vědomé volby nebo preference jednotlivce. Individualizace je ve skutečnosti jednotlivcům uložena jako výsledek dlouhých dějin moderních institucí. Nikdo to nevyslovil tak jasně a tak brzy jako Émile Durkheim, který již před sto lety vykreslil, jak se svatost přenáší z náboženství na jednotlivce. „Jsme dnes na hony vzdáleni této apoteóze soukromého blaha a soukromých zájmů, tomuto egoistickému kultu Já“, který se dnes předhazuje utilitaristickému tržnímu individualismu či neoliberalismu. Abychom postavili institucionalizovaný individualismus do středu našeho zájmu, musíme se odvrátit od toho, co se nás osobně týká, od všeho, co propůjčuje naší empirické individualitě hodnotu, „abychom se vydali hledat pouze a jen to, čeho si žádá naše lidství jako takové, které máme společné se všemi, kdo jsou jako my. Tento ideál se natolik vymyká utilitaristickým cílům, že se svědomitým lidem, kteří k němu tíhnou, zdá být prostoupen religiozitou. Lidská osoba, jejíž definice je jakýmsi prubířským kamenem, pomocí něhož
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251141