Děti a mládež jsou ve svých prvotních zájmech nestálé, i když u sportovní činnosti zůstávají, přestože první nadšení už vyprchalo; někdy je obtížné udržet stejnou intenzitu úsilí, s níž se sportu věnují. Přispívají k tomu nárazy, které prožívají při nesplnění představ o prvenství, při neúspěších, jimiž nutně prochází každý. Malá odolnost vůči neúspěchu se projevuje tendencemi změnit sportovní odvětví či disciplínu nebo alespoň vybavení a náčiní apod. Chtějí být úspěšné hned, je těžké je přesvědčit o zákonité postupnosti přípravy a souvislosti perspektiv. Učitel či trenér by měl takové jedince, málo odolné vůči neúspěchu, chránit před velkou frustrací (brát určitou soutěž jen jako postupný krok) a zároveň v drobnějších úkolech tréninkové práce zatěžovat jejich stabilitu a podporovat houževnatost a cílevědomost (Svoboda, 2007). Existují též poklesky v oblasti sociální, jež jsou důsledkem doznívání dětského egoismu a nevhodně zformovaného sebepojetí. Přílišné zaměření k vlastní osobě ztěžuje zapojení do kolektivu. Ve věku školní docházky však už dítě poznává, že bez součinnosti s ostatními nemůže obstát v žádné skupině, zejména ve školním sportu. Egoistické tendence jsou postupně buď překonávány, anebo se transformují z přímého odmítání spolupráce v opozici, která se projevuje několika způsoby. Pasivní odpor a odmítání součinnosti se projevují v izolovanosti jedince, jenž je sice členem skupiny, ale nevytváří tu kontakty, straní se ostatních, aktivně nepřispívá k vytvoření týmu, sociálně se nevyvíjí. Vzhledem k tomu, že zájem o sportovní činnost tu evidentně existuje, nebývá většinou obtížné vtáhnout takového jedince do dění skupiny, ovšem s překonáváním různých averzí a indiferencí. Jistou variantou je extrémní soutěživost, žárlivě nesnášející jiné talenty, což není ve sportu neznámé. V tomto případě jde obvykle o spojení se silnou individualitou a zapojení do týmového myšlení bývá obtížné. Pomůže jen důsledná práce všech – sportovců, trenéra, funkcionářů klubu. Potíže se zapojováním mladého sportovce do kolektivu, do spolupracovních vazeb, které jsou základem dalšího sociálního vývoje, vyrůstají hlavně z hypertrofovaného a deformovaného sebecitu. Poklesky, jako jsou lhaní, neupřímnost, neochota, intolerance, nevhodné chování ke starším osobám, neschopnost přijímat kritiku, vysmívání se úsilí druhých o splnění týmových a společenských cílů, odmítání pokynů pověřených kamarádů, nepořádnost a bezohlednost, jsou důsledkem hlavně špatné výchovy v rodině a výchovy vůbec (Dovalil et al., 2004; Svoboda, 2007). Zkušený učitel či trenér se nechová k těmto případům jako krotitel: nejde o to zlomit osobnost takového sportovce, nýbrž vyjít z jeho zájmu o sport a z potřeby prosadit se v očích vrstevníků a dospělých a touto cestou, třeba i přes negativní motivaci, jedince zapojit do týmu. Jakmile sportovec převezme určité úkoly ve skupině, je tu již předpoklad k úspěchu a neváháme pověřit ho určitou funkcí. Největší problém představuje pro trenéra (učitele) silný jedinec v opozici, jemuž straní ještě další členové skupiny. Hrozí-li rozvrat koheze, pak je lépe jej ze skupiny vyloučit, avšak soustředěná výchovná práce s týmem by takové případy vlastně měla vyloučit předem (Svoboda, 2007). Ve sportu vcelku nepřicházejí v úvahu vážnější deformace osobnosti dítěte, které mají charakter dlouhodobého defektu, zasahujícího osobnost v její struktuře i sociálních vztazích. Proto se dále zabýváme jen poklesky, tj. takovými projevy mládeže, jež neodpovídají stanoveným mravním normám pouze epizodicky, úsekově, fázově, dílčím způsobem. Na poklesky je nutno se dívat jako na následky především nevhodné předchozí výchovy. Neupřímnost, lhaní, odmlouvání, svárlivost, lenivost, násilnictví apod. – to vše je výsledkem složitých procesů ve vývoji jedince a k účinnému výchovnému opatření 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251100
se propracujeme v konkrétních případech nejlépe tehdy, poznáme-li kořeny takových projevů. Důležité je porozumět též charakteru poklesků nebo prohřešků a podle toho je i posuzovat. Dovalil et al. (2004), Svoboda (2007), Jansa, Dovalil et al. (2009) rozlišují typy poklesků, které můžeme ve školním sportu evidovat následovně: a) Epizodické poklesky vznikají náhodně a zpravidla už k nim podruhé nedochází. Řeší se vysvětlováním, domluvou či napomenutím. Např. Trenér vypovídá: „Největší zátěžovou zkouškou prošlo družstvo dorostenců poté, co dva členové přestali chodit na trénink a ohrozili účast v soutěži. Po mých neúspěšných pohovorech se do výměny názorů zapojilo celé družstvo a provinilce přesvědčilo k návratu.“ Tito judisté se později úspěšně zúčastnili mistrovství republiky. b) Chronické (notorické) poklesky se objevují opakovaně v určitých situacích. V tomto případě je nutno odstranit příčiny, podněty nebo působit týmově na osobnost sportovce. Např. Hráč fotbalu se více jak půl roku pravidelně opožďoval při docházce na trénink. Trenér zjistil, že příčiny jsou subjektivního rázu. Jeho nechuť trénovat ovlivňovala celé družstvo. K nápravě nedošlo ani po opakované domluvě, hráč opustil po roce družstvo. c) Impulsivní poklesky jsou způsobeny obavami, strachem, hněvem, vztekem, žárlivostí, závistí aj. Zejména někteří mladší sportovci obtížně kontrolují své emoce. Rozbor poklesku má smysl až po odeznění afektu. Např. Klíčový basketbalový pivotman se vyfauloval během prvních pěti minut hry v rozhodujícím utkání dorostenecké soutěže, díky přísnému (tendenčnímu) rozhodování. V afektu nakopl basketbalový míč tak, že rozbil okno nad palubovkou. Po uděleném trestu disciplinární komise se přestupek u tohoto hráče už neobjevil. d) Fázové poklesky jsou spojeny s určitým věkovým stadiem (např. vzdorovitost, kritika v pubertě, adolescenci). Problémy po určité době zrání pominou. Např. Trenér popisuje sportovní třídu 12–16letých chlapců se zaměřením na volejbal. „Kluci si začínají uvědomovat sebe sama, přestávají někdy plnit příkazy učitele-trenéra, začínají mít na vše vlastní názory, jsou kritičtí ke všemu, co je obklopuje, nejméně jsou kritičtí do vlastních řad. Pokud chceme s nimi vycházet, je třeba respektovat jejich názory a o problémech trpělivě hovořit. Teprve po roce se situace zklidnila. Období puberty je někdy velmi bouřlivé i v dospělosti.“ e) Rafinované poklesky musíme brát velmi vážně, protože jsou spojeny s přípravou, promýšlením, a to vždy signalizuje výrazný posun v morálce takového, obvykle ukřivděného jedince. Jde-li o akci proti trenérovi, musí se celé záležitosti věnovat maximální pozornost. Např. Velmi rafinovanou zbraní je nenápadné zastrašování soupeře ve stolním tenise – nenávistný pohled, zaťaté pěsti (mimika vůbec), nechtěné nakopnutí míčku k soupeři, různé verbální projevy („Slyšel jsem, že jsi z formy, nevadí, aspoň si zahraješ.“, pomlouvání, urážky apod.). Všechny tyto výrazy mají vyvést protihráče z koncentrace na hru. f) Kvazietické poklesky jsou motivovány příslušností k týmu nebo ve druhém případě sledováním vítězství za každou cenu. Otázky interpersonálních vztahů musíme posuzovat uváženě, s ohledem na mínění skupiny. Např. Někteří trenéři v žákovských kategoriích nejvíce ve sportovních hrách nabádají hráče k nečestné hře (unfair play), dokonce jak ublížit v rámci pravidel, aniž by to 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251100
zaznamenal rozhodčí. Někdy jsou zařazováni do nižších věkových kategorií starší hráči, hrají na jinou registraci „na černo“ apod. Tyto přestupky nebo prohřešky jsou silně neetické. g) Kompenzační poklesky se ve sportu často objevují jako vyrovnání za přestupek, faul apod., které může poškozený sportovec provádět přímo, nebo kompenzaci uskuteční někdo jiný. Též se objevují kompenzace u méně výkonnostních jedinců po zesměšnění, urážce. Např. Po faulu na hráče v basketbalu při doskakování míče pod košem došlo ke zranění loktem do obličeje a tento musel odstoupit. Po přestávce byl dříve faulující hráč nenápadně naražen do stehenního svalu kolenem („koňar“) protihráčem tak bolestivě, že odešel ze hřiště. (Podle výpovědí trenérů). O agresivitě, brutalitě a násilí včetně problematiky fair play ve sportu pojednáváme podrobněji v kap. 5. Někteří učitelé a trenéři upozorňují na nebezpečí předčasného soutěžení, které může vést ke ztrátě zájmu mladého sportovce o sport, přináší mu povinnost, nikoliv uspokojení. Při výběru adeptů pro závodní sport by se podle zkušeností trenérů mělo přihlížet i k psychickým dispozicím jedinců. Podstatnější než mdlý talent je ten, kdo umí zapojit při sportovní činnosti volní úsilí s ochotou plně se vydat plně sportu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS251100