opatrné,“ řekla Oksana. Pak se naklonila ke mně a povídá: „To víš, že jsme pořád tři. Viď, Valkýro? Pojď, ukážeme mu, že jsme pořád trojka, a ne dvojka.“ Začala mne svlékat. Valkýra se nenechala dlouho pobízet: „Teda tohle mi chybělo. Ženská je ženská, ale chlap je chlap.“ Sundala trenky a uchopila můj úd pevně do dlaně. Vzdychla a rozjeli jsme jízdu ve velkém stylu. Holky získaly zbylé peníze během dvou dní. Já v té době přemýšlel, jak také ještě získat nějaké prachy. Ale na nic jsem nepřišel. Volal mi Harbych. Ať se prý stavím. Tak jdu. Šéf je šéf a je nutno jej poslouchat. Třeba má pro mě připravený ten milión. U něj v kanceláři seděl on, doktor Smrt a ještě jeden člověk. „Vidím, že nás je stále více,“ říkám a ukazuji na dalšího člověka v kanceláři. „To je… to je… to je ti u prdele, Jirásku. To neřeš. Jak jsi na tom s ředitelem finančního úřadu. S Ing. Svobodou? Kdy bude schůzka? A kdy budou peníze?“ „No, kontaktoval jsem jej, zrovna nemá čas,“ říkám vymyšlenou lež. Harbych povídá: „No tak fajn, řekni mi jeho číslo, zavolám mu! Teď.“ „Já nevím z hlavy. Takhle najednou. Nepamatuji si čísla.“ „Ale no tak, Jirásku. Nehraj to na mě, kreténe. Jsi levák. Jedeš na mě levou.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250894
Harbych pokynul tomu třetímu muži, tomu, kterého jsem neznal. On vstal. Byl docela vazba, takhle jak stál. Dostávám ránu do břicha. Svět se změnil na barevná kolečka. Zvracím do rohu kanceláře. „U toho já ale…“ vstal doktor Smrt a Harbych povídá: „Jistě, pane inženýre, omlouvám se. Zůstaňte, už se to nestane. Ujišťuji vás.“ Jaký inženýre, hrome, když je to doktor, řekl jsem si v duchu a lapal po dechu. Harbych pokračoval: „No tak tady s Basirem ses už, koukám, seznámil. On si bude s tebou povídat tehdy, když si nebudeme rozumět spolu my dva, Jirásku. V tom si asi rozumíme. Tak to číslo na toho Svobodu! Honem!“ Narovnal jsem se. Basir se ke mně otočil zády a šel si sednout. Rozmachuji se a praštím jej vší silou do zátylku. Je snad ze železa. Ani se skoro nepohnul. Otočil se a já věděl, že je zle. Jeho oči znamenaly jediné. A to, že se budu loučit se životem. Díval se na mě jako na mouchu, kterou je třeba rozmáčknout. A šel ke mně. „Ne! Ne tady před panem inženýrem!“ zachraňuje mne Harbych. Basir se zastavil a sedl si. Nevím proč, ale z jeho pohledu jsem nabyl dojmu, že mě opravdu nemá rád. „To číslo!“ rozkázal Harbych a já povídám: „Já na něj číslo nemám. Kontaktuji ho přes Karla Wiesnera, který dělá u něj na úřadě, je to můj kamarád.“ „Wiesner? No jo, znám! Asi třicet, hubený, dělá referenta na oddělení VIII,“ řekl úplně přesně doktor Smrt. Bylo vidět, že ví, o kom je řeč. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250894
„Číslo na toho kamaráda! Jirásku!“ „Normální volání na úřad, ale linka je 169.“ „Je to tak. To souhlasí,“ pokyvuje hlavou doktor Smrt. „No tak vidíš, Jirásku. Šlo to i bez násilí. Zavoláš tomu kamarádovi, ať mně zařídí tu schůzku s tím Svobodou. Jasný! A to co nejdříve! Jasný?“ „O.K. Mám volat teď? Tady z toho telefonu?“ „Nebudeš mi plácat kredit. Zařídíš schůzku tak, aby byla zítra nebo pozítří! Jasný? Dej mi vědět! Tak padej! Co máš dělat, víš. No, na co čekáš? Chceš se snad rozloučit o samotě s Basirem?“ Zakroutil jsem hlavou jako že ne a okamžitě jako spráskaný pes odešel. Někdy není prostě prostor hrát si na hrdinu. Vypadl jsem ven jako cukrář. Je jasný, že tady začíná půda hořet pod nohama. Poskládal jsem do igelitky milión a domluvil si schůzku se Svobodou a Karlem na parkovišti u McDonald‘s před Edenem v Praze 10. O Harbychovi jsem se ani nezmínil. Ten je pro mě mimo hru. Teď potřebuji jen Svobodu. A Karla. Byli tam dříve nežli já. „Tady,“ začal jsem tím, že jsem podával Karlovi igelitku a ten nahlédl dovnitř. Podal ji Svobodovi. Ten se také podíval dovnitř a spokojeně povídá: „Musím to počítat?“ „Můžete, ale až doma prosím. Je to milión přesně. Chci peníze na účet co nejdříve! Tady na ten!“ Svoboda si převzal účet a říká: „Půjdou zítra! Nejpozději pozítří.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250894