„Vemte si to,“ šťouchal mi do ruky nějakým balíčkem. Byl dost těžký, položil jsem ho do dveřní kapsy. „Co je to?“ „Zbraň,“ odvětil suše Dytas. „Aha.“ Chvíli jsme jeli mlčky. „Řekněte mi,“ pokradmu jsem na něj pohlédl, „tušíte, o co tady jde?“ Mlčel, nechtěl jsem na něj znovu naléhat. „Asi vím. Slibuji, že vám o tom něco řeknu, až přijde čas,“ protrhnul ticho až po několika minutách jízdy. Dál jsme jeli opět mlčky. (Út 01:35) Výlet k plechové kolně Podle Dytasových instrukcí jsme vyjeli za Prahu a na druhé odbočce uhnuli z hlavní. Letmo jsem kouknul na hodinky. Půl druhé. Strašně se mi chtělo spát, a proto jsem v autě záměrně nepustil topení, stejně bych to u tak moderního vozu asi nesvedl. Drkotal jsem zuby, ale oči se mi klížily stejně. Dytas mlčel, ale možná drkotal taky. Za nějakou vesnicí ožil a navedl mě na mrazem zpevněnou polní cestu. Vidět bylo jen tak daleko, kam dosáhly světlomety. Musel jsem jet fakt opatrně a hlavně pomalu, abych ve výmolech neurazil kolo nebo rovnou nepřevrátil auto. Dytas se vyznal, rozhodně tudy nejel poprvé a ve mně vzrůstal až nepříjemný
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250893
pocit, že skrz tu tmu snad i vidí. Mraky nacucané sněhem visely nízko a zakrývaly měsíční úplněk. „Zastavíme raději tady, a ten kousek dojdeme pěšky. Tudy–“ rozhodl a čiperně vyskočil ze dveří ještě popojíždějícího auta. Fascinovalo mě, s jakou jistotou vyrazil po cestě, kterou já mezi těmi načernalými křovisky vůbec neviděl, zvlášť když zhasla světla vozu. Zaparkoval jsem poslušně na vyvýšenině mezi křovisky divokého dřevnatého čilimníku a nějakých nízkých, pokroucených břízek, jen pár metrů mimo cestu. Auto stejně nikdo neuvidí a navíc jsem ho dost necitlivě zabořil mezi větve. Na poslední chvíli jsem si vzpomněl na balíček v přihrádce, takže jsem se vrátil a pak klopýtavě vyrazil do zarostlého terénu směrem, kterým se podle mé domněnky vydal Dytas. Zpočátku jsem opravdu nic neviděl, ale zahlédl jsem před sebou pohyb, jakmile cestu zalilo rybí oko Měsíce. Šel rychle, mlčky a jistě a byl hodný kus cesty přede mnou, tak-tak jsem ho doběhl. Prošli jsme řídkým lesíkem – dalo-li se tak nazvat pár pokroucených bříz mezi velkými balvany – až se před námi rozložilo malé údolíčko obklopené cípy lesa a šedivě svítící skálou nad vrcholky stromů, která pokračovala dál do lesa strmými, zvrásněnými stěnami, od kterých se jiskřivě odrážel měsíční svit. Dole zářilo oranžové světlo z osamoceného sloupu nad plechovou halu, podobnou těm, jaké využívají zemědělci k uskladnění různých plodin nebo i strojů. K hale právě přijíždělo auto se zhasnutými světly, tedy – zahlédl jsem jenom záblesk sodíkové výbojky od skel kabiny. Jelo úplně tiše, asi bez motoru. Dytas si toho možná nevšiml.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250893
„Támhle jede auto,“ upozornil jsem ho. Zastavili jsme se kousek od ohradníku transformátoru. Drátěný plot byl pevně napnutý, když jsem se o něj nechtěně opřel, musel být úplně nový. „Jak to, že se uvnitř svítí? Měli tu přece být jenom strážní!“ pronesl jen tak pro sebe, zarazil se, jako by si zrovna teďka všimnul i toho auta a zvednul pravici, až jsem do jeho ruky vrazil. Pak se rozeběhl k budově. Byla to skutečně plechová, ošklivá, montovaná hala, s několika dveřmi a velkými vraty. K hale jsme přišli zezadu, obcházeli jsme misku údolíčka zprava po kraji lesa, kolem moderní, už zmiňovaným vysokým plotem obehnané trafostanice, která svítila novotou, abychom se vyhnuli osvětlenému prostranství před vraty. Zastavili jsme se před malými bočními dveřmi. Prásk, prásk! Zvuk několika tlumených výstřelů rozrazil noční ticho a plechy haly zavibrovaly. Očividně se střílelo uvnitř haly. Docela jsem se toho zvuku leknul a vyvstal mi na zádech studený pot. „Počkejte,“ zadržel jsem Dytase, který se už-už chystal otevřít dveře a vstoupit do haly. „Bůh ví, co nás tam čeká a nerad bych při tom přišel k úhoně,“ rozbalil jsem balíček. Vykoukla Beretta i s jedním náhradním zásobníkem – no, teda vyhlídky nic moc. Mezi tím se uvnitř ozývala úplná kanonáda. Rozpoznal jsem dvě, možná tři různé zbraně a sem tam zazněl tlumený výbuch s kovovým klapotem – ťap, ťap – ťap, ťap. A taky uvnitř cosi syčelo… Dytas odněkud vykouzlil klíč a jen tak mimochodem odemkl, jako by šel domů z hospody. Vstoupili jsme do záplavy světla. Bohužel, právě v okamžiku náhle ztichlého prostoru, kde se 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250893