kalhot, zastrčených do okopaných bagančat. „No je tu výprodej armádního zboží poblíž Canebière. Znám se s majitelem. A on vcelku pochopil, co je mon look.“ „Já nemluvím o tobě. O sobě.“ Philippe se v zamyšlení zadíval do stropu. „Řekl bych Rue Paradis, Rue Breteuil a pár uliček v tom okolí. Označím ti to.“ Před restaurací jim Philippe ukázal, kterým směrem se vydat za jejich cíli – Sophie do butiků a Sam pro svůj fotoaparát. Philippe, na bedrech nesoucí břímě žurnalistiky, se pak vydal na reportáž o akci zvané Salon d’Erotisme, vůbec poprvé uvedené v Marseille, což měla být unikátní a v podstatě neoblečená záležitost. Jak nahlas spekuloval, co tam asi zhlédne, Sophie si zacpala uši a odešla. Sam se vrátil na svou terasu, usadil se a otevřel si knihu, kterou mu Philippe dal, dvojjazyčný tenký svazeček o historii budovy, ve které teď byl doma Reboul. Nápad postavit Palais du Pharo vznikl v roce 1852, když Ludvík Napoleon, le prince-président, budoucí císař, jemně nad hodil místním hodnostářům, že by se mu mohla velice zamlouvat rezidence s výhledem na moře. Náznak od Napoleona se příliš nelišil od císařského příkazu a dobří lidé z Marseille si to vzali za své. „Dovolte nám postavit vám dům,“ řekli. Napoleon – podléhaje dojmu, že taková štědrost se mírně vymyká běžné úrovni (příklad střídmosti normálně se u císařů nevyskytující) – nabídku nepřijal. Leč pravil, že by byl vskutku potěšen, kdyby mu nabídli vhodnou parcelu, na níž by mohl sám postavit přiměřenou budovu. Tak, jak se to v Provenci stává, stavba pokračovala značně zvolna a s mnoha problémy. Přestože se stavbou oficiálně započali v roce 1856, první kámen položili až 15. srpna léta Páně 1858 – což byl jako šťastná náhoda svátek svatého Napoleona. To byl jeden z mála šťastných dní, tedy pokud šlo o stavbu. Spousta architektů se hádala, stavbyvedoucí byl neschopný, nebylo dost zedníků, dodávky kamene vázly, okna jim často rozbily 98
mayle_podfuk_jako_vino.indd 98
3.7.2018 18:15:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250774
poryvy větru. Práce se táhly po dalších deset let, a když nadešel rok 1868 a pak minul, Napoleonův palais byl stále neobyvatelný. A bylo ještě hůř. O dva roky později, po jakýchsi nepovedených válečných avantýrách, Napoleona sesadili. Odešel do exilu v Anglii, kde v roce 1873 zemřel. Jeho vdova Evženie vrátila Marseille to, co od města ona a její manžel dostali, čímž město nabylo jako majetku nejpozoruhodnější přítěž na celém pobřeží. V průběhu dalších sto dvaceti let si otcové města stále jasněji uvědomovali, že mohutné domy, zejména ty vystavené náporům slaného mořského vzduchu, stojí strašně moc peněz na údržbu. Tucty různých pokusů, jak náklady vyřešit, nevyšly. Až konečně se městu podstatně ulevilo, když Reboul nabídl, že si od nich paláce pronajme pro svoji soukromou potřebu. Všechno se dohodlo a podepsalo a na den svatého Napoleona roku 1993 se tam Reboul nastěhoval. Byla to vlastně smutná historie, pomyslel si Sam a knížku zavřel. Když ani císař nebyl schopný postavit dům za deset let, jakou šanci máme my? Od moře zavanul chladný podvečerní větřík a Sam se uchýlil dovnitř. Převlékl se na schůzku do obleku, vzal si i vázanku. Zkontroloval si svůj nový fotoaparát a do kapsičky si dal půl tuctu navštívenek. Na nich měl natištěno jen jméno a adresu, bez označení zaměstnání, což se hodilo, vzhledem k tomu, že se každou chvíli věnoval něčemu jinému. Naposledy si urovnal vázanku – zcizenou v Harvard Clubu – a sjel dolů za Sophií. Když vystoupil ze zdviže, již tam byla a mluvila s mimořádně pozorným zřízencem, jenž se zcela zřetelně obdivoval jejímu vzezření. Byla to francouzská verze kostýmu do práce – to jest sukně jen decentně zkrácená, a pod přiléhavým kabátkem náznak krajkového décolleté. Jak spatřila Sama, obrátila se k němu, jednu ruku v bok a obočím vzhůru. „Tak co, dá se to nosit?“ 99
mayle_podfuk_jako_vino.indd 99
3.7.2018 18:15:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250774
Sam přikývl a zazubil se na ni. „Profesi nakladatelské děláte čest. Abych pravdu řekl, mezi nakladatelstvími byste vzbudila senzaci.“ „Zrovna jsem požádala dveřníka, aby nám zavolal taxi,“ sdělila mu. „V těchhle botkách dojdu nejdále dvacet metrů.“ Sam se podíval na ty botky a teď byla řada na něm, aby pozvedl obočí. „Naprosto chápu,“ řekl. Nabídl Sophii rámě. „Tak a jdeme. Tohle je Reboulův šťastný večer.“
100
mayle_podfuk_jako_vino.indd 100
3.7.2018 18:15:06 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250774