IG O R LUK E Š: Č E SK O SL O VE N SK O ME Z I S TA LIN EM A H ITLER EM
100
Kongres vstoupil do dějin kvůli strategii tzv. jednotné lidové fronty, zformulované D. Z. Manuilským, odstupujícím generálním tajemníkem Kominterny, a Georgijem Dimitrovem, který byl zvolen na jeho místo. Manuilskij opakoval marxistickou premisu, že nevyhnutelnost válečných konfliktů vyplývá ze samé podstaty kapitalistického světa. Nyní se však nacházíme v situaci, pokračoval, kdy by se některé kapitalistické státy vedení nákladné války s radostí vyhnuly, a toho je třeba náležitě využít. Dimitrov objasnil způsob, jak toho docílit. V první řadě bude nutné vytvořit „jednotnou masovou politickou stranu dělnické třídy“, která by v sobě sloučila všechny protinacisticky zaměřené směry. Za druhé bude potřeba skoncovat s „politickým rozkolem v řadách proletariátu“.19 Takový postoj převracel naruby dogma Kominterny, že úhlavním nepřítelem není nacismus, nýbrž sociální demokracie. V rozsáhlém proslovu, předneseném 20. srpna 1935, poslední den kongresu, Dimitrov připustil, že komunistické hnutí podcenilo sílu nacismu. Proto by teď komunisté měli „sjednotit svůj postup se sociálně demokratickými stranami, reformními odbory a dalšími organizacemi“.20 To, že se sovětští organizátoři kongresu uchýlili k obratu v původní politice Kominterny, působilo poněkud nezvykle. Kreml si narůstající závažnost situace v Evropě uvědomoval, a proto se rozhodl nepodrývat stabilitu evropských demokracií, neboť silná Francie a silné Československo by přinejmenším dočasně zadržely energii třetí říše a v každém případě ji odvrátily od Sovětského svazu. Určitá míra sociálního smíru a politické jednoty jednotlivých antifašistických stran byla tedy ke vzniku jednotné lidové fronty proti Hitlerovi potřebná. Strategie vytyčená VII. kongresem však měla ještě jeden, často přehlížený aspekt. Organizátoři kongresu byli přesvědčeni, že v blízké budoucnosti dojde k „sérii ostrých střetnutí“ mezi jednotlivými kapitalistickými státy, a očekávali, že síly jednotné lidové fronty pod komunistickým vedením připraví půdu „pro nadcházející velké bitvy druhého kola proletářských revolucí“. Lidové fronty v evropských zemích tak, podle Dimitrovova předpokladu, zajistí porážku nejen nacismu, ale zároveň i kapitalismu, a dovedou Evropu do éry „diktatury proletariátu a vlády sovětů“.21 Oficiální historie Sovětského svazu a východní Evropy se o tomto motivu VII. kongresu zmiňuje jen zřídka,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250766
3. M ezi Východem a Západem, 1 935–1 937
spíš se dosud zaměřovala pouze na úlohu antifašistické jednotné lidové fronty a tomuto druhému aspektu strategické linie Kominterny v srpnu 1935 nevěnovala pozornost. Pravděpodobně v létě 1935 dospěl Stalin k rozhodnutí, že Hitler nepředstavuje hrozbu tak zásadního charakteru, aby kvůli tomu musel upustit od svých revolučních záměrů v západní Evropě. Hitler však zároveň nebyl typem potenciálního spolupracovníka, který by mohl být zlákán a poté zapojen do komunistických plánů. Jeho hnutí mělo proto sloužit jako katalyzátor revolucí sovětského typu po celé Evropě. Sedmý kongres se usnesl, že se musí vychovat nová generace „pravověrných bolševických vůdců“, kteří budou schopni „při neočekávaných zvratech událostí“ dodržovat a vykonávat pokyny Kominterny.22 Mimo hlavní platformu kongresu kritizoval Manuilskij názor, že bojovat s nacismem znamená nebojovat s kapitalismem, a znovu potvrdil teorii (nazýval ji „Stalinovou teorií“), že nacismus a sociální demokracie „nejsou protivníci, nýbrž blíženci“. Z uvedeného plyne, že na VII. kongresu nenabízeli Sověti Velké Británii, Francii, Československu a dalším evropským zemím spolupráci zaměřenou proti třetí říši. Sovětské vedení chápalo protihitlerovský boj jako prostředek k urychlení výbuchu občanských konfliktů v kapitalistické Evropě s cílem vyvolat revoluci, kterou komunisté prozatím nebyli s to iniciovat. Stručně řečeno, VII. kongres v hrubých rysech načrtl plán, s jehož pomocí se komunisté zamýšleli zmocnit vlády v Evropě. Rok 1935 byl pro KSČ obtížný. Československá smlouva o vzájemné pomoci se Sovětským svazem a Benešova cesta do Moskvy způsobily v jejích řadách značné zmatky. Po dobu 17 let, až do chvíle, kdy Československo uznalo Sovětský svaz de iure, se politika KSČ odehrávala v jasně vymezených mezích. Zatracovala oficiální vztahy se Západem a dožadovala se užší spolupráce se Sovětským svazem. Benešova dohoda zasáhla prostor, který byl až do té doby zcela v moci KSČ. Ve zprávě československé policie o poměrech v KSČ získané z důvěrných zdrojů se uvádí, že Gottwald i další členové komunistického vedení upadli ve zmatek a depresi. Hlášení se zmiňuje o čtyřech příčinách vzniklé situace. Za prvé, nové pokyny vyslané Kominternou a vyzývající komunisty ke spolupráci s ostatními levicovými i středovými
1 01
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250766
IG O R LUK E Š: Č E SK O SL O VE N SK O ME Z I S TA LIN EM A H ITLER EM
102
politickými uskupeními byly v ostrém rozporu s původně hlásaným dogmatem. Vedoucí představitelé se s ohledem na nenadálost změny báli cokoli podniknout. Co když následující den přinese další radikální změnu oficiálního stanoviska? Za druhé, přátelské vztahy mezi Benešem a Stalinem rázem připravily komunistické předáky o nejvděčnější řečnická témata. Za třetí, strana utrpěla obrovské ztráty v Sudetech, kde německy mluvící proletariát zanevřel na třídní bratry na zbývajícím území Československa a přiklonil se k Sudetoněmecké straně Konrada Henleina. Mezi sudetskými Němci ztratila KSČ celých 35 % členů. Za čtvrté, vyšlo najevo, že vzrůst popularity v době těžké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let byl motivován ekonomickými faktory, a nikoli vírou v socialismus nebo komunismus.23 Rok 1935 byl ovšem pro „paniku a nehybnost“, jakou ve straně zaznamenali informátoři československé policie, nejméně vhodný.24 Na tajném setkání československých aktivistů se zástupci Kominterny byl kladen důraz na zodpovědnost KSČ za udržení funkčnosti podzemních sítí. Z československého území se měly organizovat komunistické aktivity namířené proti Německu, možná i Polsku a Maďarsku. Zplnomocněný zástupce Kominterny pak vedení KSČ předal důrazné varování ohledně Henleinova hnutí v československých Sudetech. Hnutí si už dávno nekladlo za cíl upevňování pozice německy mluvící menšiny v rámci demokratického státu – jeho plány teď byly „strategické“. To znamenalo, že Henlein se přiklonil k nacismu, usiloval o odtržení Sudet od Československa a jejich připojení k třetí říši. Neznámý reprezentant Kominterny, který promluvil k tajnému shromáždění, dále na nástěnné mapě Československa demonstroval, jak by v případě vypuknutí československo-německého ozbrojeného konfliktu mechanizované oddíly německé armády souběžně vedenými útoky rozťaly republiku vedví – jeden útok by směřoval ze Slezska na jih, druhý z Rakouska na sever. Jak víme, jeho odhad se později potvrdil. Předsedající uzavřel schůzi konstatováním, že ve vztahu k masám je třeba volit fašistický přístup.25 Lze si snadno domyslet, jak asi muselo být Gottwaldovi a jeho spolupracovníkům, když tohle vyslechli. Nejspíš si pomysleli, že to je sice všechno hezké, ale že Hitler se může opřít o bezchybně fungující mašinerii, která se řídí jasnými, jen zřídka
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250766