20
Andrea Finková, pokud je mi známo, nikdy neřekla, že by v životě každé ženy měl být taky řidič dálkové dopravy. O řidičích dálkové dopravy to ale nevypovídá nic. Vypovídá to jen něco o tom, že i nositelé Nobelovy ceny mají své slepé skvrny. S řidiči dálkové dopravy jsem odjakživa něco měla. Už od mala. Není tak úplně pravda, že vše relevantní ohledně hudby je řečeno s Hansim Hinterseerem. Zlatá zrnka se najdou i v country a westernu. Když jde o náklaďáky a muže, kteří s nimi jezdí. Jedeme okolo poštovního terminálu. Na druhé straně železničního pozemku je vidět centrum DGI a zbytky bývalých Masných krámů. „Za mého dětství,“ začnu, „stávali dálkoví řidiči u Masných krámů a kolem Senného trhu. Auta parkovala v dlouhých řadách, byly tu bufety, kde řidiči snídali. Máma mě tudy vozila v golfkách.“ „Jak je možné, že tě babička vozila v golfkách tudy?“ To se ptá Thit, jakoby mimochodem. Za její uvolněností se skrývá ostražitost. „Táta si odpykával trest v Západním vězení. A máma se procházela ráda. Chodila tam za ním na návštěvy pěšky.“ Jsme na dálnici vedoucí podél Køgeského zálivu a míjíme první logistické centrum. To přichází v úvahu, pokud se člověk chce setkat s dálkovými řidiči. Ale není nejlepší. Uhnu z dálnice na dalším výjezdu. Nejdřív to vypadá jako omyl, který povede do bezútěšných předměstí. Pak se ale skutečnost otevře.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250765
Na ceduli, která by se cítila jako doma v Las Vegas, je napsáno „Odina odpočívka“. V řadě za sebou tu stojí skoro stovka náklaďáků všech velikostí, barev a národností, a když parkujeme, ukáže se i samotná budova. Popsat ji z architektonického hlediska je těžké. Jejím fyziochemickým východiskem byl párkařský stánek, který si pamatuji z dětství a jenž pravděpodobně dostal hodně injekcí s tím, co se dává do párků, takže teď je padesát metrů dlouhý, dvoupodlažní a osvětlený jako ruské kolo. „Thit, půjdeš se mnou dovnitř?“ Před budovou se zastaví. Se zbožnou úctou. „Mami, odkud víš, že tohle tady existuje?“ „Brával mě sem táta.“ „Tedy poté, co ho propustili.“ „Ano. Občas mě sem vzal. A později jsem sem občas zajela sama.“ „Proč jsi nás sem nevzala?“ Zůstanu stát. Pohlédneme si do očí. „Jednou za čas, možná jednou za rok, jsem dostala chuť sedět mezi tou spoustou mužů sama.“ Ona se na mě upřeně dívá. Pak přikývne. Vejdeme dovnitř, a přestože není nic vidět, v místnosti jako by to trošičku strnulo. Mezi padesátkou mužů jsme jediné ženy. My a potom Oda. Ta stojí za pultem, samozřejmě mě nepoznává. Během třiceti let jsem tu byla nanejvýš patnáctkrát. Ona s tím párkařským stánkem srostla a s ním i zestárla. Některé ženy se ale věkem nerozloží, nýbrž zmoudří. A neztuční, nýbrž jen mají vyšší hmotnost a pevnější maso. „Potřebuji muže,“ řeknu, „který jede do jižní Itálie.“ Oda si mě prohlíží. Prohlíží si Thit. Nikam nepospíchá.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250765
„Venku máš fajn auto. A v něm muže. A i kdybys ho neměla, dvě letenky by sis dovolit mohla. Takže stopa nehledáš.“ Já čekám. Ona čeká. „Mám tenhle podnik čtyřicet let. Jsem s ním spokojená. Jsem pyšná na svůj domácí sendvič s pečeným vepřovým. Mám radost z těch peněz. Ale to není to nejdůležitější. Nejdůležitější jsou zákazníci. Někteří sem jezdí od prvního dne, co jsem otevřela. Čtyřicet let. Víš, čeho bych se chtěla dožít ze všeho nejmíň? Ze všeho nejmíň bych se chtěla dožít toho, že by se jeden z těch kluků dal ukecat a vzal přes hranice něco ilegálního, a na druhé straně Alp by ho sejmuli a dali mu osm let kvůli tomu, že se nechal nachytat na pár modrých očí a červených rtů.“ Ví toho o upřímnosti stejně tolik jako já. Pravděpodobně i víc. Slyšela o lidském životě všechny možné historky a všem naslouchala s otevřeným srdcem. Položím před ni vysílací a přijímací jednotku naftového topení. Kompletní, i s extra baterií. „Poslali nás pryč ze země. V rámci programu na ochranu svědků. Sledují nás přes vyhledávací zařízení v téhle věcičce. Potřebujeme získat čas. Jen pár dnů.“ „A k čemu ty dny navíc potřebuješ, zlatíčko?“ Nakloním se k ní. „Chci najít jednoho muže. Který udělal něco hodně ošklivého. A chci ho přimět, aby se omluvil.“ Ona se mi podívá do očí. „A jmenuješ se?“ „Susan. A tohle je Thit.“ „Pojďte se mnou.“ Vyjde zpoza pultu a kráčí podél stolů. Jdeme za ní, a já bych bývala přísahala, že člověk vážící 85 kilo se nemůže pořád pohybovat
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250765