B E N A A RO N OV I T C H
typickou pro svobodného muže na prahu třicítky, doplněnou o několik laciných předmětů z vysokoškolských studií, a nějakou tu starožitnost, které podle mě zdědil po příbuzných. Byt sám zabíral celé přízemí, které zůstalo nepřestavěné z podivně tvarovaných a mizerně osvětlených společných prostor. Nejspíš nesplňuju všechna kritéria pro POPAPy, ale byl jsem si poměrně jistý, že v přízemí už nejsou žádná prázdná místa nebo skryté místnosti. Geoffrey Toobin se za námi z pokoje do pokoje trousil s pečlivě udržovaným zmateným výrazem. Dával jsem si pozor, abych se neustále pohyboval mezi ním a Abigail, což je přesně důvod, proč si s sebou na domovní prohlídky neberete nezletilé příbuzné. Návštěvu jsme zakončili ve vstupní hale, kde jsem Abigail zašeptal, že si musí jít sednout do auta. Odklusala s poslušností, nad níž by užasl každý dospělý, který jí kdy zkřížil cestu. Geoffreymu Toobinovi jsem položil několik rutinních otázek ohledně sousedů, a když jsem usoudil, že se trochu uklidnil, zeptal jsem se ho na suterén. „Suterén?“ podivil se. „Ano, pane Toobine,“ ujistil jsem ho. „Dům tohoto typu by měl mít suterén nebo sklep. Víte, kde jsou tu schody?“ Zaváhal – zachovával si mdlý výraz, ale pokud jsem potřeboval nějaké potvrzení, skrývalo se v něm. Moje osobní přesvědčení přesto nebylo totéž co nezvratný důkaz a v dnešní době se od nás očekává, že než někoho obviníme, měli bychom se vytasit s něčím pořádným. Povím vám, že je to jen politická korektnost vymknutá z kloubů. „Nic tam dole není,“ řekl. „Ale můžete se jít podívat, jestli chcete.“ „Díky,“ odpověděl jsem a potom se zarazil, jako bych si na něco znenadání vzpomněl. „Jen si někam rychle zavolám.“ – 100 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250491
NEJODLEHLEJŠÍ
STANICE
Zavolal jsem Nightingaleovi a řekl mu, kde jsem. „Musím ještě jenom zkontrolovat suterén a potom se budu moct přesunout.“ Nightingale, který přesně věděl, co mě do fary přivedlo, se mě zeptal, jestli jsem narazil na nějakou potíž. „Ani ne. Až skončím, za pět minut vám zavolám.“ „Rozumím,“ řekl, „dám vědět Jagetovi. Chcete, abych uvědomil i místní policejní sbor?“ Řekl jsem mu, že to není špatný nápad, a rozloučili jsme se. Jakmile jsem se ujistil, že nejenže jsou na cestě posily, ale že o nich ví i Geoffrey Toobin, nechal jsem ho, aby mě zavedl k bílým dřevěným dveřím do suterénu, které se nacházely mimo dohled na konci krátké boční chodby. I přesto jsem ho přiměl, aby šel první. Schodiště bylo nezvyklé – nevrzaly tu žádné klasické dřevěné desky, dolů naopak vedly bytelné kamenné stupně bez zábradlí, navazující přímo na zeď suterénu. Nebyla zde ani tradiční strašidelná 40wattová žárovka. Místo ní se tu táhly moderní LED pásky a stěny byly hezky nabílené. A pak nic dalšího. Žádné haraburdí, stará kola, částečně demontované motorky, okovy, kóje z plexiskla nebo rafinované soupravy provazů k zardoušení Daniela Craiga. „Je to tady trochu prázdné,“ prohodil jsem. Geoffrey Toobin pokrčil rameny. „Takové to bylo, když jsem to kupoval.“ „To bylo kdy?“ „Před dvěma lety,“ odpověděl. „Nechtěl jsem to zaházet harampádím, protože je to užitečné místo, ale ani tak to není vyloženě prostor, kde by se vám chtělo trávit hodně času.“ – 101 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250491
B E N A A RO N OV I T C H
„Nemáte žádné koníčky?“ zeptal jsem se. Cítil jsem jemný odér bělidla. Moje máma v souvislosti s bělidlem razí názor, že pokud jste nespotřebovali celou láhev Domestosu, pak jste pravděpodobně ještě pořádně nevyčistili všechny povrchy. S tímhle zápachem jsem měl tedy dost zkušeností a v suterénu bělidlo někdo hojně používal, ale už před nějakou dobou. Před týdnem, možná ještě dřív – na tak uzavřeném místě to bylo těžké určit. „Tenis,“ řekl Geoffrey Toobin. „Což není tak úplně suterénní sport.“ Vnímal jsem jakési neklidné cinkání jakoby skleněné zvonkohry a vůni slaného moře, rumu a melasy – což byla vestigia. „Už jste skončil? Protože ještě musím dodělat nějakou práci.“ „Dnes pracujete z domu?“ „Já…“ začal a zaváhal. „Z domu pracuju často. Moje práce je skoro samé papírování.“ Přes silnou vrstvu bílého nátěru se to neurčovalo snadno, ale cihly tvořící protilehlou stěnu byly nakladeny v jiné vazbě než zbytek suterénu. Všechny byly nestandardní velikosti, byly plošší a menší než moderní cihly – tipoval bych je na sedmnácté nebo osmnácté století –, ale rozhodně byly přeskupeny a rozhodně se tak nestalo dřív než v polovině devatenáctého století. „Vzhledem k velikosti domu se mi tenhle suterén zdá trochu malý,“ uvažoval jsem nahlas. „Není tu ještě nějaký jiný prostor? Kam by se chodilo třeba zvenku nebo dveřmi v podlaze?“ „O tom tedy nic nevím,“ řekl. „Omlouvám se.“ Jeho odpověď opět stála za psí štěk – buď byl nepřirozeně klidný, nebo jsem se ve svém tušení mýlil. – 102 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250491