zkurvený svinstvo. Nebo šlehnout. Asi byste o mně tenkrát neřekli, že jsem vybíravej. Bral jsem cokoliv. Třikrát jsem se předávkoval — jenom co si pamatuju. A případů, kdy jsem měl výpadek, bylo dvakrát tolik. Možná i víc. Není to ten typ zážitků, který by se daly úplně přesně spočítat. Dojdeme na konec uličky a pak podél zdi až k řadě mrňavejch místností, ne větších než kumbál na smetáky. Už jsem tady byl, ale jenom jednou. V druhý komoře je na podlaze sejf. Dřepí tam a otevírá na nás dveře. Jakmile k němu dojdeme, málem omdlím úlevou. Collins netuší, že jsem něco vzal. Chce mi něco ukázat. A jde o ten sejf, co jsem udělal před pár hodinama, ten, z kterýho jsem vzal prachy. Ve dveřích sejfu jsou seshora vyvrtaný dvě díry, jako kdyby se do něj zakous nějakej obří Drákula. Není to nic tak strašnýho, ale dobrý to taky není. Znamená to, že jsem to posral. „Jak víš, technici na místě nezjistili stopy výbušnin, jinak bychom tě nenechali, aby ses do toho pustil. Ale tady byl jejich nález pozitivní. A všimli jsme si tohohle.“ Kejvne k dírám ve dveřích. „Předpokládáme, že už jsou tam zatraceně dlouho. S tím trezorem se asi hejbalo a stopy výbušnin, co by byly zjistitelný zvenku, se smazaly. Kdoví?“ Čeká, jestli něco řeknu, ale to teď nemá smysl. Přehlídnul jsem to. Měl jsem si toho všimnout a nahlásit to, aspoň když už byl sejf otevřenej, ale neudělal jsem to. Byl jsem maličko zaneprázdněnej. „Nasypali dovnitř dynamitovej prach. Jak v ňáký zatracený kreslený grotesce.“ Ukáže na místo, kde se provrtali dovnitř a kam nacpali výbušninu, ale to ani není třeba. Je to zjevný na první pohled. O výbušninách vím leda hovno. Vím tak nanejvejš, co jsem viděl ve filmech. Jako že jim nedělaj dobře otřesy a velkej žár. Napadá mě akorát, že to tam nejspíš někdo dal jako 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250463
bezpečnostní opatření — aby každej, kdo se ten sejf pokusí odpálit, sám vylítnul do vzduchu. Já výbušniny nepoužívám, dávám přednost vrtákům a dobře mířenejm direktům, ale kdyby se nějakej jinej gang dozvěděl, kde ten trezor je, a chtěl se dostat dovnitř, třeba by ho nic lepšího nenapadlo. „Dobře, že jsi na to šel zespod,“ povídá Collins. „Chápeš, jakou jsi měl kliku? Moh jsi vyhodit do luftu celej barák.“ Plácne mě do zad a usměje se. „Ty sráči, co to tam dali, už nevylezou z basy. Držení výbušnin po jedenáctým září? Člověče, to je fakt výjimečně blbej nápad. Teď na ně můžem naběhnout s ňákejma teroristickejma píčovinama. Jsou v prdeli až po uši.“ Dokážu myslet akorát na to, že s tím už nic nenadělám. To se jako nějakej týpek rozhod trávit čas navrtáváním děr do dveří od sejfu, aniž měl páru, jak to může ovlivnit mechanismus zámku, a měl děsnou kliku, že ho náhodou neporušil a že dveře byly shodou okolností jednolitý a bez vnitřních přepážek, takže tam moh ten dynamit v pohodě nasypat? Fakt přesně nevím, jaká byla pravděpodobnost, že se mu to povede, ale řek bych, že měl větší šanci vyhodit do povětří sám sebe než mě. Collins se ke mně otočí a úkosem se na mě podívá. „Jak to, žes to přehlíd?“ Přehlídnul jsem to, protože díry byly na dveřích seshora a dveře byly zavřený, takže to nebylo vidět. Přehlídnul jsem to, protože jsem vrtal zespod. A potom jsem to přehlídnul, protože jsem obvod dveří vůbec nezkoumal a měl jsem plný ruce práce s tím, abych stihnul pobrat co nejvíc peněz, ale i kdybych do těch míst náhodou zabloudil pohledem, vůbec není zaručený, že bych si toho všimnul, a pokud bych si toho všimnul, možná bych ani nevolal techniky a nemyslel bych na to, že by měli udělat testy, protože koho by doprdele 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250463
napadlo vrtat díry do vlastního sejfu a cpát do nich výbušniny? To je poprvý, co něco takovýho vidím nebo co o tom vůbec slyším. Jenže nic z toho by Collinse neuspokojilo, takže se rozhodnu vyrukovat s trochu jinou verzí pravdy. „Máme teď s přítelkyní takový blbý období,“ řeknu. „Rozumím,“ řekne Collins a asi tomu fakt rozumí. Co vím, má už třetí manželku. „Ale musíš bejt profík. Nejseš v tom sám.“ No, pomyslím si, když mě necháte samotnýho na místě, tak v tom docela sám jsem. „Máte naprostou pravdu,“ řeknu. Tohle je jedna z nejuži tečnějších vět na světě. Donutí lidi couvnout. Je to direkt, co nevypadá jak direkt. Navíc to pronesu upřímným tónem, takže Collins má dojem, že to myslím vážně. A abych to potvrdil, ještě to zopakuju: „Máte naprostou pravdu.“ Dvojitej direkt. Collins na mě civí a odhaduje, nakolik to myslím upřímně, nakonec usoudí, že mi pořád může věřit, a usměje se. Já se ale neusmívám. Svraštím čelo a koukám do země, abych mu předved, že mám na sebe kvůli tomu přehlídnutí vztek. Přesně to chce Collins vidět. „Fajn,“ řekne, „oba víme, že tohle už se nemůže opakovat.“ Nakloním hlavu ke straně a kejvnu. Neptám se, kolikrát už něco takovýho viděl, protože tuhle práci dělám docela slušně už skoro jedenáct let a tohle bylo sakra poprvý, ale dobře. Dám si pozor, aby se to neopakovalo. Collins pokyne ke dveřím a zhasne. „To s tvojí holkou mě mrzí, fakt. Není to lehký.“ „Myslím, že spolu už dlouho nezůstanem. Vlastně jsem si tím jistej.“ Collins zachmuřeně přikyvuje. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250463