„To jsem spala tak dlouho?“, diví se, když vidí tenkou čáru úsvitu z okna. Je skoro pět hodin ráno. Ráno toho dne, kdy musí odjet na školu, na kolej a daleko od Quanaha. Do odjezdu vlaku zbývají ještě celé hodiny. Ale ona se musí dát do kupy. Na opuchlé oči pytlíky s čajem, na rozpukané rty krustu bambuckého másla, na opuštěné srdce bandáže ze vzpomínek. Do snídaně sestávající z malého krajíčku chleba s meruňkovým džemem a hrnku silného zeleného čaje se musí nutit, ale půlku krajíce sní, aniž by se jí jedinkrát zvedl žaludek. Potom dlouhá a horká sprcha, umýt vlasy, zavinout sebe i hlavu do osušek jako mumii. Dát do pořádku nehty, na které tak nějak zapomíná. Trochu času zabere hledání vhodného outfitu: pár hadříků míří z kufru ven, aby udělaly místo jiným, včera ještě zavrženým kouskům. A je to! Tilda stojí před zrcadlem v džínách a pruhovaném lehkém svetříku. Jeho barevné pruhy jsou skoro ve stejném odstínu jako Quanahovy nádherné oči… Vlasy barvy pšenice, dlouhé skoro do pasu, si spletla do volného copu po straně. Na nohy modré kožené baleríny a může pomalu vyrazit. Nelíčí se, protože nemusí, krásná a svěží jako letní ráno. Jen v očích je stín smutku, tenký srpeček temnější modři ve výseči blankytné duhovky… A bude tam snad napořád. Nebo aspoň do doby, než se spolu shledají. K nádraží pojede místní dopravou a počká zhruba půl hodiny, než přisupí rychlík na Brno… Lístek si koupila přes internet, takže v klidu… Do zimní zahrady už nejde, aby se znova nerozrušila. Pořád cítí za očima výhružnou záplavovou vlnu a nechce jí otevírat stavidla, sotva se trošku vzpamatovala… Rytmické cvakání vlakové soupravy dívku ukolébá a nahroma-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250456
děné citové vypětí spolu s žalem ji unesou do trhavé dřímoty. Cesta uběhne v podivném polobdění nezvykle rychle a na hlavním brněnském nádraží Tildu čeká pach rozpáleného kovu, nesourodý odér davu cestujících zmateně pobíhajících sem tam a prachu nástupiště, tou spoustou nohou zvířeného. Kýchá jako alergička, odvyklá špíně velkoměsta a příliš navyklá jemné a čisté vůni jeho… „Nemysli na něj! Ne hned a ne tady! Vydrž aspoň na kolej, na večer, až se půjde spát! Na noc, kdy tě nikdo neuvidí a hlavně: NEUSLYŠÍ!!!“ Šeptá si Tilda, svírá mimoděk rty pevně k sobě a spěchá ven z nádraží, jako by smutku mohla někam utéci. Dlouho hledá v jízdních řádech tramvají, než konečně usoudí, že číslo 88 opravdu jede k univerzitní koleji. Kolotoč evidencí, škatulkování, ověřování, skenování ostatními studenty a konečně je na pokoji. Až ve druhém patře renovované budovy a s postelí u okna, sdílí místnost čtyřikrát tři a půl metru s dívkou z Bratislavy. Zatím tajemnou, protože Erika dojede až navečer… Tilda se ještě před večeří prochází areálem, pokyvuje kolemjdoucím mladým lidem a mírným pousmáním odpovídá na žhnoucí pohledy nemnoha kluků, kteří jsou viditelně na lovu, sezona ne-sezona. Kráčí a přemýšlí, hlavu plnou k prasknutí. Zahání nedobré myšlenky, že se Quanahovi něco stane, když je nechráněný. (Ona si to myslí, ale zdaleka nezná tu mocnou sílu přírody a pout, která jej s ní svazují. Je v bezpečí: mnohem větším než ona sama při této procházce parkem, i když plným lidí.)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250456
Kapitola 12. Eva a Tomáš, samozvaní námořníci, dobrodruzi z donucení a za každou cenu odhodlaní přežít a vrátit se domů k dceři, bojují na opačné straně polokoule doslova o život. Moře se nechce vzdát své tvrdošíjné hry s člověkem o nadvládu. Vlny skoro pětimetrové se valí na jachtu, tu pouhou ořechovou skořápku na jejich divokých hřbetech a přelévají se přes kymácivou palubu. Tomáš, sotva vystrčí nos, dostane pořádnou dávku studené a napěněné vody přímo do tváře. Kašle a kucká, vytírá si štiplavou tekutinu z očí a nevěřícně zírá na svět, který se zbláznil. Temnota je tak hluboká, že když ji občas ozáří klikatý blesk, je ta změna tak náhlá, že skoro oslepuje. Tehdy se lesknou hřbety vln jako boky krvežíznivých mořských příšer, které je všechny, co jsou na palubě, chtějí spolykat a bez kousání pozřít nebo srazit až na samé dno. Na mokré a nebezpečně kluzké palubě, nakloněné hned na tu, hned na druhou stranu, se nedá stát jinak než se široce rozkročenýma nohama. A ani to moc nepomáhá. Tomáš vidí, že nemá cenu pokoušet osud. Nemá cenu dívat se do tmy a nemá cenu pátrat po hvězdách nebo příslibu svítání. Ne v té bitvě vod a nebe, kam člověk nepatří. Evě ale nesvěří své obavy, a když se zeptá, proč je celý mokrý, rozklepaný a pobledlý, jenom ji pohladí po tváři: „Neboj, děvče moje… Trochu to tam šplíchá, tak jsem dostal dávku. Ale asi se bouře uklidňuje… Aspoň myslím.“ Malinko teď zalže, když vidí její oči tak veliké a ztmavlé obavami. Evě už je trochu lépe a znova zmoženě usíná. Jenom pár minut je jí dopřáno. Najednou je za dveřmi hluk, křik a bouchání. Ostré povely a dusot nohou. A je po spánku…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250456