„Vzpomínáš si na její poslední přání?“ Hloupá otázka. Jako by snad mohl zapomenout! Když mu jej Arthur poprvé tlumočil, měl sto chutí ho zabít a jen láska k ní a jejich přátelství mu to nedovolovaly. „Jména už jsou…“ „Nechci to slyšet!“ Sebastian prudce vstal, přešel ke kamnům, kde ještě doutnalo několik uhlíků, a opřel se rukama o zeď. Arthur zaváhal. Nedošlo mu dříve než v té chvíli, co může svými slovy způsobit. Chtěl mu jen říct, jak je daleko, aby věděl, že nezapomněl na svou povinnost k jejich přítelkyni. „Začal jsem psát…“ „Nechci to slyšet, jasné?!“ Ze Sebastianových šedých očí sršely jiskry, jako by se snažil vypálit pohledem do zdi díry. „Promiň…,“ vypravil ze sebe zdráhavě Arthur. Znovu si připadal jako malý kluk, který řekl, co neměl. „Už něco víte…?!“ zeptal se Sebastian namísto přijetí omluvy a věnoval kamarádovi stinný pohled. Tak jako Seby předtím věděl, o kom Arthur mluví, teď to bylo naopak. „Ne…,“ vydechl umírající a sklopil hlavu. Nechtěl mu ublížit ani připomínat bolestné nástrahy života. Myslel si, že to přijme, většinou byl přeci tak vyrovnaný… Hleděli jeden na druhého a zdálo se, že co je kdysi spojovalo, je nyní má nadobro rozdělit. Arthur sklopil hlavu. Velmi rád by pro Sebastiana něco udělal, ale neměl jak. Zvedl se k odchodu. Doufal, že u něho najde sílu, pochopení, že dostane jeho požehnání a souhlasné přitakání, jak správné je, aby pokračoval… Ale teď už bylo jisté, že od něho žádal příliš a tohle mu Sebastian Rawne poskytnout nemůže. Cítil truhlářův pohled na svých zádech, tak se ještě naposledy zastavil ve dveřích, aby mu řekl: „Odpusť mi, že jsem zaryl nůž svých slov do starých ran ve tvém srdci. Musíš stále věřit.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250446
První vlákno přátelství Dveře do královy pracovny zůstaly zavřené po několik dní. Arthur jako by nebyl schopen znovu vstoupit. Měl povinnosti, u kterých teď trávil mnohem více času, než by musel, jako by chtěl lidem, své ženě i Bheirgovi vynahradit večery, kdy je pro samé psaní zanedbával. Čím více ovšem psaní oddaloval, tím méně byl skutečně duchem přítomen. Pravda byla, že si potřeboval od vzpomínek trochu odpočinout, ale současnost mu nedopřávala o nic více klidu. Sebastian s ním od minulé návštěvy prakticky nemluvil, Bheirg se poslední čas věnoval stále více učení, tudíž ho každý večer zahrnoval otázkami, a jeho žena ho kradmo pozorovala a denně na něm vyzvídala stav těla i mysli. Arthur díky tomu nevěděl, od čeho si vlastně potřebuje odpočinout více. Rozhodl se se znovu uchýlit do tiché samoty své pracovny, svatyně zasvěcené povinnostem, kde se jej nikdo neodvažoval rušit. Při pohledu na rozepsané stránky pochopil. Zanechat po sobě poučení je jednou z těchto povinností. Byl jsem Sebymu i Cao vděčný za jejich podporu a chtěl všem dokázat, že si toho vážím. Proto jsem tehdy učinil na osmiletého chlapce velmi vážné a snad i nečekané rozhodnutí zhostit se zadaného úkolu s maximálním nasazením. Ale moje omluva i nečekané rozhodnutí nebyly nakonec jediné události toho dne. Caointiorn nám u večeře oznámila, že „Cao souhlasit s bydlet jinde a stěhovat se brzy.“ To zapůsobilo jako studená sprcha. Po tom, jak vehementně odmítala úsilí všech, kteří se ji k tomu pokoušeli na začátku přemluvit, a jak se zdálo, že se jí u nás líbí, jsme si už po čtvrt roce soužití vůbec nepřipouštěli, že by ke stěhování mohlo někdy skutečně dojít. Přes všechny odlišnosti (a málo jich nebylo) se stala členkou domácnosti a i na rodičích bylo vidět, že o její odchod doopravdy nestojí. Když druhý den ráno po snídani odcházela s Torkem Veillem, ohlédla se. Obdařila mne svým kouzelným dětským úsměvem a zamávala mi. Zabolelo mě na hrudi. Zase se všechno změnilo! Sebastian k nám pochopitelně přestal chodit, když měl žačku jinde. A ta si zvykala na svou novou „rodinu“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250446
Říkám si, že toho na ni tenkrát muselo být strašně moc. Sama v cizí zemi, na krku učení se nové řeči, soužití s odlišnými lidmi, dle zvyků a pravidel, která neznala, snahu být mi oporou, nutnost měnit bydliště i rodinu, k níž se uchýlila… A to nemluvím o tom, že jí od pondělka začínala povinnost školní docházky. Být já na jejím místě, sám a nepochopený, nevím, jak bych to zvládal. A když už jsme tedy u pondělního rána, začnu tím, jak jsem se doslova srazil s Frederikem ve dveřích školy, když mne nevybíravě narazil ramenem na trám. „Au!“ ohradil jsem se a opětoval útok dardou do jeho zad, až málem upadl. „Co děláš?!“ vypálil jsem na něho, sotva se po mně nasupeně ohlédl. Praštil myslím brašnou o zem a já se usadil vedle něho na své místo, aniž by mi docházelo, co se mu zase honí hlavou. Někdy nedlouho po nás přišla Anatola a usadila se do přední lavice jako vždy. Uvědomil jsem si, že místo za námi je prázdné a chtěl se Freda zeptat, kde je Seby, ale ten akorát vcházel do dveří a Cao vedl s sebou. Zdála se napjatá, pořád se kolem sebe obezřetně rozhlížela a ten pohyb zápěstím, jako by něco svírala, mi připomenul setkání s vojáky a její ztracenou dýku. „Klid,“ napomenul jsem ji v myšlenkách, ale v mém pohledu muselo něco být, protože se přeci jen trochu uvolnila a nejspíš i začala vnímat Sebastianovy snahy jí vysvětlit, co ji zde čeká. „Tak tohle je škola. Tady se učíme. Musíme ti najít nějaké místo, kam se usadíš…“ Žáci se hrnuli a zabírali jednotlivá místa. Zatímco se Seby rozhlížel a přemýšlel, kde by to pro ni bylo nejlepší, Caointiorn v tom měla jasno. Naprosto suverénně se zastavila u Freda a prohlásila: „Ty vs-s-tát.“ Měla ten svůj neústupný pohled a vážnou tvář. Frederik konsternovaně vytřeštil oči a několik mžiknutí na ni jen tupě zíral, přičemž já se neudržel a vyprskl smíchy. „Co si to dovoluješ?!“ obořil se na ni. „M-mé m-místo.“ „Seš holka!“ Caointiorn nakrčila obočí, což byla chvíle, kdy k ní Sebastian přistoupil a položil jí ruku na rameno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250446