Josef Kaizl. Jako mimořádný profesor nastoupil na pražskou uni verzitu jenom rok po Masarykovi a na rozdíl od něj už byl ostřílený i v politice; od roku 1885 byl poslancem vídeňské Říšské rady za staročeskou stranu, Masaryk se od něj měl co učit. V rukopisném sporu se Kaizl postavil jednoznačně na Masarykovu stranu — což pro něho bylo lidsky obtížné, protože tím vystoupil proti všem svým staročeským přátelům. Alespoň oficiálně se rukopisný spor uzavřel na podzim 1888 vydáním Gebauerovy studie Poučení o padělaných rukopisech Králo védvorském a Zelenohorském (pro širší kruhy inteligence české). Práce zapůsobila na soudnější část publika: do řad Masarykových příz nivců tak přibyl třeba renomovaný český, ve Vídni žijící učenec, vě hlasný chirurg Eduard Albert. Požíval společenského uznání v ce lém Rakousku; v roce 1895 byl jmenován doživotním členem Pan ské sněmovny atd. V době, o které je řeč, platil za neformální hlavu české Vídně. Zároveň se snažil využít svých konexí k podpoře české poli tiky. Pokoušel se dohodnout nejdřív se staro- a pak s mladočechy. V okruhu těch druhých poznal Masaryka, v němž okamžitě spat řil naději české politiky. Imponovala mu opravdovost Masarykova nasazení, v roce 1887 dokonce napsal, že je jeho osobností „dojat“. Což mělo praktický důsledek v letech 1888—1889, kdy trio Masaryk- -Kaizl-Kramář začalo usilovat o vstup do politiky a převzalo od Jana Herbena čtrnáctideník Čas jako svůj budoucí tiskový orgán. Al bert převzetí zaplatil a pomohl také proměně Času v týdeník. Ani jeho sympatie k Masarykovi však netrvaly dlouho; během dvou let se s ním rozešel coby s nerozumným radikálem a odmítl se s ním o politice dál bavit. Nebyla to asi jen Masarykova vina; znechucený Albert se brzy nato rozešel s celou českou politikou jako takovou. Mezitím na univerzitě došlo k novému pokusu Masaryka od tamtud dostat, opět prostřednictvím stížnosti pro neuctivost vůči kolegům. Situace nyní byla jiná nežli dřív. Masaryk už nebyl apoli tickým člověkem. Naopak začal zvažovat vstup své rodící se „realis tické“ skupiny do nejvlivnější, staročeské strany — ke které patřila také většina profesorského sboru. Jeho členové věděli, že pokud se
92 —— 93
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250282
Masarykovi vstup do strany podaří a získá v ní vlivné postavení, s je jich budoucností na univerzitě bude veta. V podstatě tedy nyní už nevedli intriky jenom proti němu, ale bojovali za své vlastní přežití. Nové žádosti o Masarykovo propuštění, zasílané z Prahy do Vídně na ministerstvo vyučování, jen pršely. Pozoruhodný průběh však mělo i nové kolo vyjednávání o Masarykovu řádnou profesuru z roku 1892. O věci rozhodoval císař na doporučení ministra vy učování barona Gautsche (pozdějšího premiéra), který si k Masary kovu případu vyžádal z Prahy vyjádření místodržitele hraběte Thuna. Z korespondence mezi Prahou a Vídní vyplynulo, že obě strany vní mají Masaryka jako potížistu, který má vleklé problémy s loajalitou k rakouským státním institucím — přestože ty k němu necítily tak velké osobní nepřátelství jako kolegové z pražské univerzity. V roce 1891 už se skoro zdálo, že Masarykova profesura je na dobré cestě, Thun totiž z Prahy ohlásil, že rebel se krotí. Místodr žitel zhodnotil také Masarykovo poslancování v Říšské radě (kde Masaryk nastoupil ve stejném roce 1891) a konstatoval, že dokonce i tam byly jeho řečnické projevy vesměs umírněné. Těžko říci, čím si Masaryk svou reputaci o pár měsíců později zase pokazil. Každo pádně, když se přiblížil termín definitivního rozhodnutí, Thun ve své nové relaci Vídni Masaryka opět odepsal: „Nesmírná ctižádost tohoto výstředního muže vtiskuje pečeť jeho nestálému charakteru.“ Přišel kdysi do Prahy jako vědec, na místě však zjistil, že k po chopení tamní reality a hlavně k tomu, aby v ní nějak obstál, potře buje jiný klíč. Sebelepší vědecká metodologie, kterou nastudoval, ať historická, sociologická nebo jiná, byla pro orientaci v českém ve řejném životě vlastně zbytečným luxusem. Aby bylo možné český život zmodernizovat a učinit konečně konkurenceschopným, bylo třeba učinit paradoxně krok zpět v čase a přehodnotit všechno, co si Češi do té doby sami o sobě a o svých dějinách vyprávěli. Oddělit jejich mýty o sobě samých od skutečnosti. Nebylo to tak, že by se o českou politiku zajímal jenom Ma saryk sám, jednostranně. Na přelomu let 1884 a 1885 se česká poli tika, zatím nesměle, začala zajímat i o něj. Nejprve skromně: šéf mla dočeské strany a vydavatel Národních listů Julius Grégr mu nabídl
Jiný TGM
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250282
spolupráci při povznesení kulturní úrovně listu. Masaryk nato dal najevo chuť stát se šéfem nově zřízené týdenní vědecké rubriky, s vě domím, že nejde jen o upevnění jeho dosavadní vědecké pozice, ale také o nakročení do světa politiky. Bylo dojednáno, že rubrika bude vycházet už od března 1885, Masaryk tedy znovu začal hledat spolupracovníky. Vábil dokonce i lidi, ke kterým měl lidsky nebo politicky daleko nebo se kterými se přednedávnem rozešel (jako byl básník Jaroslav Vrchlický). Po tíž byla stejná jako předtím při získávání autorů pro Ottův slovník: většina odborníků, univerzitních kolegů, patřila ke staročechům, a neměla tedy puzení psát do mladočeských novin. Nechuť spolu pracovat s Masarykem nakonec způsobila, že z plánu vědecké rub riky v Národních listech nebylo nic. Politika se však do Masarykova života drala i jinak. Začal ho do ní lákat i právník a národohospodář Josef Kaizl, spolupracovník v redakci Athenaea. Pokud proti Masarykovi v rukopisném sporu ve řejně vystupovaly celé politické strany a redakce jejich deníků, bylo jasné, že v tomto zápase jenom jako jednotlivec nemá šanci. V roce 1887 se Kaizl sblížil nejenom s Masarykem, ale i s tehdy osmadvace tiletým Karlem Kramářem, vycházející hvězdou českého politického nebe. Společně začali formovat myšlenkový proud, z něhož chtěli učinit alternativu k staro- i mladočeské politice. Dostal název „rea lismus“ a jeho programem bylo postavit dosud stále velmi emotivní českou politiku na racionální, především vědecký základ. V roce 1889 trojice vedoucích realistů převzala vydávání Času, který pod Herbenovým vedením navzdory všemu počátečnímu entuziasmu skomíral. Přechod Času od čtrnáctideníku k týdeníku (1889) podstatně rozšířil možnosti listu reagovat na aktuální dění. Při společných schůzkách v pražské vinárně Masarykova bra tra Ludvíka ve Vodičkově ulici (placené Tomášem a nabízející vína z Ludvíkova hustopečského sklepa a vinohradu) trojice plánovala své budoucí politické angažmá. Nejčastější názor zněl, že se rea listé stanou frakcí některé z klíčových stran, buďto staročechů, nebo mladočechů. Občas také probleskovalo mínění, že by se mohli stát samostatnou politickou stranou. Jeho dalšímu rozvíjení zabránila
94 —— 95
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250282