„Promluvím s kolegy,“ mávl Alwarin rukou, jako by se o nic nejednalo. Podívali jsme se s Marantiel jeden na druhého. Asi jsem se jí, přestože jsem si na svém vzhledu dal velmi záležet, ne‑ zamlouval. Ona se mi na druhou stranu líbila opravdu hodně. Možná právě proto jsem si nechtěl zahrávat s jejím mladým životem. ***
Do Minkoru jsme dorazili dvanáctého novorostu. Během cesty často pršelo, ale nevyčíslitelné bohatství má své výhody, například vám zajistí pohodlné cestování. Slečna Marantiel se se mnou zpočátku nudila. Ať jsme putovali v ko‑ čáře, či na lodi, zavrtala vždy svůj rozkošný nosík do některé z knih, jež si vypůjčila v univerzitní knihovně. Trochu mě po‑ bavilo, že jsem jednu z nich napsal já. Samozřejmě jsem se tím nechlubil a po většinu cesty jsem pospával. Přece jen nejsem nejmladší a v Marellionu se mi může hodit každá špetka sil. Teprve po šesti dnech cestování jsme se opravdu dali do řeči. Tehdy se mladá dáma na dlouho zamyslela a já jsem se neudržel a oslovil ji. Zpočátku se ostýchala, ale, jak už to u mladých lidí bývá, brzy se přestala stydět a rozmlouva‑ la se mnou jako rovný s rovným. Po pravdě řečeno jsme od té chvíle strávili celé dny zabraní do společných rozhovorů o Arvedanech a všem, co s mým, takřka vyhynulým, náro‑ dem souvisí. Dlouhé hodiny jsme též rozebírali historii Ma‑ rellionu, a především jeho slavný pád. Půl dne jsem vyprávěl o obléhání města Oristem Zeleným, hrdinné obraně vedené marellionským knížetem Gothwynem, smrtelné ráně, kterou drakočlověku uštědřil Gothwynův věrný přítel kníže Arten ze sousedního Gianfaru, a především o prokletí, které donu‑ tilo povstat mrtvé obránce i útočníky a proměnilo Marellion 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250192
i okolní les v území nemrtvých. Dlouho jsme se také věnovali současnému stavu města a dvanácti temným duchům, kteří místním kostlivcům, zombiím i ghúlům velí. Za těch pár dní jsem jasně viděl, jak se mění přístup slečny Marantiel k mojí osobě. Nejprve jsem byl jen neznámý přítel mistra Alwarina, potom povrchní zbohatlík hodný přehlížení, pak asi blázen, který se dal využít pro její vlastní vznešené badatelské zámě‑ ry, a nyní jsem se stal bezednou studnou vědomostí, ze které pohledná čarodějka pila jako velbloud s nejméně deseti hrby. Sice mě její neustálé všetečné dotazy mírně obtěžovaly, ale aspoň jsem zvítězil nad knihami v soutěži o zábavného spo‑ lečníka na dlouhé cesty. V den, kdy jsme vjeli do Minkoru, věděla o Marellionu tak polovinu toho, co jsem já pracně schraňoval za celý svůj před‑ louhý život. ***
Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje a počkal, až mi otevře. Ještě se ani nepřevlékla z cestovního úboru a její věci se válely všude po místnosti v beznadějné snaze o pořádek. To já jsem se už stihl náležitě vystrojit, učesat, projít část města včetně několika obchodů a promluvit si s jedním z mých kontaktů. „Mám pro vás dárek.“ Podal jsem jí dva svazky, které jsem zakoupil v místním knihkupectví. Jeden se zabýval Marellio‑ nem a jeho historií, druhý pojednával o dávných jazycích. Oba jsem kdysi přečetl a uznal je za ucházející. „Ještě dnes musím něco vyřídit a patrně se vrátím až pozdě v noci,“ oznámil jsem jí důležitě. „Pokud byste něco potřebovala, obraťte se na per‑ sonál hostince.“ Marantiel mě ale neposlouchala. Dychtivě popadla knihy, vyhrkla poděkování a už jimi listovala. Nemusel jsem se tedy 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250192
bát, že se bude dnes večer procházet po minkorských ulicích anebo, což by bylo ještě horší, že mě bude chtít doprovázet. Rozloučili jsme se a já jsem vyrazil do ulic podvečerního Minkoru. Město přátelství, jak ho někteří nazývali, mi poměr‑ ně rychle přirostlo k srdci. Měl jsem možnost potkat zástupce mnoha ras a etnik a nejvíce ze všeho se mi líbilo, že jsem ani jednou nezachytil opovržlivý pohled, ať už na člověka, trpaslí‑ ka, půlčíka, skřítka, či elfa. Věc jinde naprosto nevídaná. Minkor je v podstatě hned několik měst v jednom. V jeho čtvrtích a ulicích žijí Asarijci, Verithiané, skřítci i půlčíci. Stromy, kterých je město plné a které tvoří další městské patro, obývají elfové a minkorské podzemí spravují trpaslíci. Kromě toho zde bydlí stovky míšenců a zástupci několika dalších ras. Ostatně o minkorské rozmanitosti i toleranci jsem se měl za chvíli přesvědčit na vlastní kůži. Sestoupil jsem po schodech do tunelu osvětleného stříbřitě zářícími krystaly a vydal jsem se doleva. Podle popisu, který jsem dnes dostal, jsem snadno našel vysoká kovová vrata, za nimiž se skrývala aréna pro dobrodruhy lačnící po troše vzru‑ šení a přivýdělku. Stráži u dveří jsem ukázal vstupenku – není nad to, když zaměstnáváte lidi, kteří seženou, co chcete, ještě dříve, než vůbec víte, že to chcete – a vešel jsem dovnitř. Čekal jsem amfiteátr s hrubými terasami na sezení, ale ocitl jsem se v přepychovém podniku, jehož stavitel musel oplývat značnou dávkou odvahy a fantazie. Rozlehlá místnost měla čtvercový tvar rozdělený na sedm pater. Každé patro tvořil široký čtve‑ rec vybavený stoly, židlemi i vlastním barem. Ten krajní byl nejvýše a každý vnitřní asi o necelý metr níže. Uprostřed, tedy skoro šest metrů pod prvním stupněm, byla plocha přibližně čtyřiceti metrů čtverečních, která mohla stejně dobře sloužit jako taneční parket i jako bojiště. Drobný písek, jímž bylo nej‑ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250192