Ella zbožňovala psy, a když jí bylo smutno nebo ji něco bolelo, přiběhla ke mně, vylezla mi do klína, stočila se do klubíčka a rychle usnula. Tatínek nám jednou přinesl dva malé vyřezávané pejsky. Obě jsme z nich měly radost. ‚Tihle psíci nejsou obyčejní. Jsou to stopaři, a když se jedna druhé ztratíte, tak vás opět najdou.‘ Jako dospělá ke mně Ella natahovala ruce a já věděla, co chce. Lehla jsem si k ní do postele, stočila ji k sobě a celou objala. Byla tak droboučká. Dokud žil tatínek, měli jsme každý večer stejný rituál. Sedli jsme si okolo stolu, chytili se za ruce a mávali s nimi. Naučila nás to Ella, která svoje pocity vyjadřovala především rukama. Když mávala, měla velkou radost. Pak maminka přinesla čtyři dřevěné misky a v nich rýžovou kaši s medem. Aby to Elle nebylo líto, jedli jsme kaši rukama, dokonce i maminka. Tatínek umřel pár dní po mých osmnáctých narozeninách. Přišlo to jako blesk z čistého nebe, slavila jsem do rána s kamarády a druhý den večer se vrátila domů. Maminka seděla u stolu, zjevně byla opilá. Svlékla jsem se, lehla si ke své sestře a tvrdě u ní spala až do rána.
… Život šel dál, maminka se obětovala a celý svůj život se starala pouze o sestru. Když maminka umřela, bylo přede mnou těžké rozhodnutí – dát Ellu do nějakého zařízení a pravděpodobně ji nechat brzy umřít – v osamělosti, bez emocí. Bylo to v době, kdy jsem byla na vrcholu, měla práci, partnera a připravovala se na děti.
… Vstoupily jsme do vstupní haly Sanatoria. V recepci po nás chtěli doklady, dala jsem je Elle a ona je nadšeně odevzdala zdravotní sestře. Netušila, že najednou bude beze mne. Začátky pro ni byly kruté, celý měsíc plakala, volala to svoje ‚Éla‘ a jenom já věděla, že nesmírně teskní po otci, mamince i po mně. Byl to strašný život. Vnitřně jsem se užírala a současně omlouvala. Někdy mě popadl hrozný vztek na moje rodiče, sestru, jindy se mě zmocnila tesknota, zoufalství, nicota. V tu chvíli vyžadovalo cokoli – vstát z postele, jít se umýt, odjet do práce – nadlidské úsilí. Po dvou letech jsem to nevydržela a vzala ji zpět domů. Byla v hrozném stavu. Tři roky jsem se o ni starala a pochopila, co je štěstí a radost. Moji přátelé, příbuzní se okolo mě semkli a pomáhali nám ze všech sil. Její poslání se naplnilo a jednoho večera, kdy jsem ji stočila do klubíčka a objala, pokojně umřela. Lízala mi šťastná ruku a najednou byl konec. Byl to pro mne druhý ‚světlý‘ okamžik, přestože přinesl Elle smrt a mně hlubokou prázdnotu.
… 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250174
A tehdy ke mně přišla smrt potřetí. ‚Už víte, proč jsem za vámi přišla?‘ ‚Snad,‘ řekla jsem apaticky. ‚Paní Tereza odmítla odpovědnost za svůj život, propadla svým náladám, naštvanosti a rozmrzelosti, kterou si »vycpávala« každodenními malými náhražkami štěstí. Její jedinou motivací se stala vysněná pozice, silné lokty, status. Ve věku, kdy měla pomáhat ostatním, se starala pouze o to, jak vyplnit svůj čas, nenudit se, užívat si každodenní konzumní stereotyp. Ani smrt, která osamocuje a je učitelem vážnosti vlastního jedinečného života, ji neodradila od davového vnímání světa.‘ ‚Zemřela?‘ ‚Ne, proč? Vždyť je dávno mrtvá,‘ odpověděla se smíchem smrt. ‚Měla jsem blízko k Tereze, je to tak?‘ ‚Ano, byla jste na hraně.‘ ‚Co bude dál?‘ ptám se. ‚Lidský osud je založený na změti náhod a vlastních rozhodnutí. Nejhorší je, když ho zaměníte za pouhé rozptylování, náhražku ve formě zábavy či práce. Ale každý, kdo si uvědomuje svoji smrt a její osamělost, je schopen se soustředit a najít sám sebe. Člověk se rodí s údělem, ale ne s posláním – ten svému životu dokáže vtisknout jenom vlastním postojem a chováním.‘ ‚A co soud po smrti?‘ ‚Společnost mrtvých neexistuje, žádné soudy, které by vás odsoudily, tam je každý sám, není nikdo, kdo vás může soudit. Pouze vy sama.‘ ‚Pochybuji o sobě.‘ ‚Překročila jste hranice a tím se rozhodla,‘ prohlásila smrt upokojivě. ‚Dokážu dát ještě životu smysl?‘ ‚Máte ho od dětství – vzpomínáte, jak jste držela Honzíka? A co Ella, která vedle vás v poklidu umřela?‘ ‚Snad tuším…‘ ‚Dám vám tedy ještě čas,‘ pronesla vážně smrt a vypařila se.“
… „Vlastně máte podmínku,“ zlehčí Richard vyprávění. „Hm, takhle jsem se na to nedívala.“ „Kde se to v člověku zlomí, že přestane žít a stará se pouze o své pohodlí?“ „Nechci se na nic a nikoho vymlouvat. Moje rozhodnutí odevzdat sestru ‚instituci‘ bylo odporně racionální. Kecy, že tam bude mít odbornou péči, možná obstojí před okolím. Sama v sobě mám hluboký šrám, který si nepřetržitě rozedírám
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250174
a neskutečně bolí. Nedokážu si to dodnes odpustit. Tak moc bych ji chtěla odprosit za tu dobu, kdy nebyla se mnou.“ Heleně se zlomí hlas. „Myslíte, že i paní Tereza má svoje šrámy?“ „Její společenské postavení je pouhou záplatou za nicotu, kterou cítí stále silněji. Když se dokáže vrátit na začátek, vzpomene si, dostane se z toho. Zhřešila pouze na sobě, zatímco já na druhém.“ „Není to zbytečné sebetrýznění?“ „Rodíme se s důvěrou v tento svět. Osud je velký hráč, který nám v dětství dovolí nahlédnout, nechá nás se radovat, plakat, smát se, aby to jednoho dne před námi schoval a my to pak pracně, dlouho objevujeme. Když dítěti věnujete svoje city, čas, navždy si to uloží a vytáhne v nejtěžších okamžicích. Dítě má rozvinutou vztahovou a citovou část, zapamatuje si všechno, co mělo emoční energii. Moje sestra byla celý život dítě a každé trauma prožívala tisíckrát intenzivněji než my. Když jsem ji opustila, její bolest musela být ukrutná. Každou noc ji prosím o odpuštění.“ Richard nevědomky pohlédne na spící holčičku. Pohladí ji po vlasech a zaplaví ho lítost. Je tak bezbranná… Helena se těžce zvedne a očistí jeden z kvádrů. Objeví se text: NEČEKEJ AŽ DO SVÉ SMRTI, ABYS UVĚŘIL, ŽE JSI NA ZEMI SPRÁVNĚ. Jemně se dotkne děvčátka a probudí ho. „Jak ti říkají?“ „Kissa. A kdo jste vy?“ „Jsem Helena a tohle je Richard.“ Vezme Kissu za ruku a vydá se s ní dál uličkou. Na konci se zastaví a rozhlédne. „Byla jsem tu trochu později, úplně to nepoznávám. Tudy, musíme se dostat přes hráz do města.“ 11 Procházejí podél moře, sevřeného zálivem. Písečné pobřeží je plné malých rybářských loděk, vzduch páchne rybinou, na mnoha místech čistí kormoráni pláž od zbytků zanechaných rybáři. Po několika zátokách se konečně objeví široká hráz. Děvčátko se Heleně vytrhne a rozběhne se k hrázi. „Pokračujte,“ vybídne ji Richard. „Jsem zvědavý, kdy se konečně objeví John.“ „Trpělivost hochu,“ odpoví s nepatrnou jízlivostí Helena.
… „Můj otec pracoval jako žurnalista a jezdil po celém světě. Svým zaměřením však byl filozof. Na všechny moje otázky odpovídal pomalu, zdlouhavě, přemýšlivě, ale mně to nevadilo, jeho hlas mě uklidňoval a já si neuvědomovala, jak moc 11 Starověké město Alexandrie postavil Deinokrates z Rhodu na moderních principech Hippodama, geniálního architekta měst. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250174