Vyhnání z Moravy a Slezska
hovoru (znám němčinu) mi oznámil, že se ještě přesvědčí o mém provinění a potom se podle toho rozhodne. Dali mi napít, jíst jsem nemohl. Za dva dny mě opět dal předvést, oznámil mi, že žádné vážné důvody proti mně nemají, takže mě v noci propustí, ale další bezpečnost mi zaručit nemůže. Tak jsem se v noci dostal domů, zvířectvo zatím zaopatřili čeští sousedé a s jejich pomocí jsem se pomalu zotavoval. Velmi mi pomáhali naši lidé, místní i z blízkého okolí a mladí hoši i dívky ze zabraných českých obcí, kteří pracovali u německých sedláků a u mě se o nedělích scházeli. Jelikož se v sousedních českých obcích začaly již organizovat skupiny vlastenců a můj mladší bratr k nám přivezl z ČSR optovací formuláře, které jsme rozdali a opět posbírali, tak jsme opět byli henleinovcům trnem v oku. Německých antifašistů zbylo jen málo, a ti byli rovněž pronásledováni. Takže cokoliv se v našem okolí stalo a bylo zaměřeno k povzbuzování Čechů, bylo přisuzováno nám, hlavně mně. Když mi opět hrozilo zatčení, utekl jsem k rodičům, kteří mezitím dosáhli uvolnění vlastního domku v domovské obci Oseku n. B. Tam se po strastiplné cestě (dobytek v zápřahu pochopitelně nevydržel) podařilo rodině dojet v nákladním vlaku. Částečně jsem už popsal, jak jsme dříve žili společně, Češi a Němci. U nás, ale snad i jinde v pohraničí, jak jsem se později doslechl, to rozhodně nebylo takové, jak to dnes prezentují některé sdělovací prostředky – tj., že se Němcům křivdilo. Opak je pravda. Byli jsme to my, zvláště kde nás byla menšina, kdo trpěli jejich nadřazeností a rozpínavostí. Když došlo v Německu k nástupu nacismu, začali jej propagovat i u nás; zakládali SdP a stupňovali své nepřátelské chování vůči nám. Těsně před Mnichovem pak neznalo již řádění henleinovců proti všemu českému žádné meze. Docházelo k zakládání požárů, sabotážím i vraždám. Pachatelé vždy pochopitelně utekli za hranice do Německa. Takže takové lži nebo polopravdy, které dnešní „informátoři“ rozšiřují, nás, kteří jsme tu dobu v pohraničí tehdy prožili, notně pobuřují. Po záboru v říjnu 1938 nastala pro Čechy velmi těžká doba pronásledování, každý projev vlastenectví byl trestán koncentračním táborem a mnohdy veřejnou popravou. Oni začali s násilím jako první. Takže to byly jen slabší důsledky jejich předchozích násilných činů, jestliže došlo někde v pohraničí k odplatě. U koho se to naši lidé naučili, kde to viděli? O tom dnes landsmanšaft neví, nemluví a už vůbec nepíše. Sudetští Němci se chovali ještě hůře než říšští. Já sám jsem vždy po válce i ve funkci předsedy správní komise zabraňoval každému případnému násilí, i když jsem si byl vědom, že by naši měli důvody k odplatě. Jako mnoho jiných různě poškozených nemohu na tuto dobu nikdy zapomenout a jsem proto velmi vděčen všem, kteří jakkoli brání pravdu o chování Němců k českým občanům v našem pohraničí. Václav Smrček, tehdy Bílá Voda
Moje maminka se narodila v Šumperku, otec se tam přistěhoval po roce 1918. Žili jsme tam až do roku 1938. Můj otec byl soudní úředník, maminka v domácnosti, bratr navštěvoval vojenskou akademii, já chodila do obchodní školy. Všichni jsme byli aktivními členy Sokola. Situace se radikalizovala v letech 1935–1936. Od té doby se část Němců přestala chovat přátelsky, stranila se všech českých společenských událostí. Při průvodech sokolských slavností byla německá okna zatažená (dříve nám mávali). Německý „turnverein“ začal být politicky velmi aktivní. Turneři se počítali za nacistický předvoj. Nezůstali jsme v obsazeném území. Počítali jsme s odchodem, pro státního úředníka to bylo samozřejmé. Otec si musel obstarat v blízké české vesnici v okrese Zábřeh prozatímní ubytování (nábytek se uskladnil u sedláka). Když jsme přijeli koňským povozem na místo, volali na nás lidé, abychom jeli dále, Zábřežsko že je rovněž zabrané. Přesto jsme tam zůstali, nebylo kam jít. Byla to čistě česká vesnice, a tam jsme s maminkou zůstali, než byl otec z prostějovského provizoria přemístěn k soudu do Zdounek u Kroměříže. Vcelku se nám podařilo zařízení přestěhovat, a to dík hodným lidem v této české vesnici. Přišli jsme jen o veškeré úspory v městské spořitelně. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250141
Vyhnání z Moravy a Slezska
Ve Zdounkách se nám žilo v té době celkem dobře, bylo tam několik rodin z pohraničí, které se spřátelily. Dostali jsme jakýsi služební byt, otec místo u soudu a já po přerušení studia na obchodní škole se rozhodla jít do Kroměříže do rodinné školy. V létě roku 1939 pak bratr uprchl do zahraničí. Nemohla bych přesně zhodnotit, jak probíhalo vyhnání Čechů z pohraničí, poněvadž to nebylo všude stejné. Nejhorší to bylo přímo u hranic, kde žilo Čechů málo. V okresním městě nám bezpečnostní sbory poskytly přece jen větší ochranu; jen na nádraží Němci odjíždějící vlaky kamenovali a někdy i někoho zranili. Větší poznatky mám z odsunu Němců. Vím bezpečně, že Němci spěchali dostat se do odsunu, poněvadž přece jen měli strach, že se nyní budou muset zodpovídat za všechna zvěrstva nacistického režimu. E. P., tehdy Šumperk
Bydlel jsem s rodiči v Šumperku na severní Moravě, kde jsem v roce 1938 začal chodit do školy a pamatuji se na to, jak se k nám Čechům zfanatizovaní sudetští Němci chovali před Mnichovem i po Mnichovu. Pamatuji, jak jednou mladí henleinovci napadali i dospělé české občany. Jednou jsem dostal kamenem do hlavy, a tak mne matka musela z bezpečnostních důvodů každý den vodit do školy i pak domů. 15. října 1938 jsme museli Šumperk opustit a všechno tam nechat. Mohli jsme si vzít jen to nejnutnější z bytového zařízení. To jsme ale dopadli celkem dobře, protože někteří opouštěli svoje domovy jen s rancem na zádech. Jaromír Kober, tehdy Šumperk
Můj otec byl nájemce a podílník na Družstvu Národního domu v Šumperku. V roce 1938 jsme museli utéci jen s nejnutnějšími věcmi na dodávkovém autě, které pro nás poslal strýc z vnitrozemí. Když příští den chtěl otec ještě něco odvézt, byl zadržen a na několik dní uvězněn. Pak ho pustili s tím, že se v Šumperku již nesmí objevit. Dům byl již obsazen německými vojáky a vše zabaveno, veškeré zásoby, co v hotelu byly. Vše šlo velmi rychle, museli to mít všechno již předem dobře naplánované. Co jsme tam po Mnichovu ještě před záborem od Němců zažili, nebudu vypisovat, bylo toho již napsáno dost. Němci měli v Sudetech větší moc než my, a naše policie na ně nesměla. U nás měli svoje divadlo, dvě kina, dva velké kostely atd. My Češi nic. Veškerá naše kultura se odehrávala v kasárnách, kde nám naši vojáci propůjčovali sál. Vlasta Melíšková, tehdy Šumperk
Jen stručně chci ukázat na to, že jako první jsme byli postiženi a poškozeni my Češi, kteří žili do roku 1938 v pohraničí. Naše rodina, rodiče a pět dětí, žila až do října 1938 v Dešné, okr. Litovel. Od května jsme byli vystaveni útisku a násilí ze strany německých dětí, občanů a posléze ordnerů. Když nám koncem září 1938 znemožnili chodit do školy a v noci vytloukli okna a vyhrožovali, byli jsme nuceni odejít z rodinného domku a opustit pohraničí. Přestěhovali jsme se do otcova rodiště a bydleli až do konce války v Hrochově, okr. Prostějov, v jedné místnosti 3 x 4 m. V této místnosti nás žilo sedm a ještě tam otec šil jako domácký krejčí. V těchto nelidských podmínkách jsme žili až do konce války, zatímco se v našem domku usadila německá pohraniční stráž. Za celou dobu nebyla naší rodině poskytnuta náhrada za užívání našeho soukromého majetku Říší. Žili jsme v chudobě a těžkých podmínkách. Trpěli jsme i psychicky a žili jsme ve strachu. Pocítili jsme, jako další statisíce Čechů, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250141
Vyhnání z Moravy a Slezska
důsledky obsazení našeho pohraničí. Měli jsme jen štěstí, že naše rodina neskončila po vzniku protektorátu v některém německém koncentračním táboře. My jsme z pohraničí nechtěli odejít, ale museli jsme, zatímco sudetští Němci chtěli „Heim ins Reich!“ To se jim také po roce 1945 po právu splnilo. František Jurka, tehdy Dešná
Moji rodiče žili v Dolní Lipové, okr. Jeseník, od roku 1930; otec zde byl zaměstnán na dráze. V roce 1938 jsem chodila do první třídy a v tomto roce jsme museli také domov opustit. Pamatuji si, že maminka velmi plakala a vzala s sebou jen kufr s oblečením. Otec, který ještě zůstal, měl za námi vše ostatní poslat. Nábytek a jiné věci naložil sice do otevřeného vagonu, ale ten nikdy nedojel. Otec chodil stále na nádraží zjišťovat, kde se vagon nachází, ale marně. Maminka byla s otcem domluvena, že pojedeme do Olomouce, odkud otec pocházel. Ujala se nás paní Lepoříková, která vyklidila komůrku, kde měla brambory, a tam jsme prozatím bydleli. Opět začala starost o bydlení, a tak maminka chodila s námi dětmi – mám ještě o tři roky mladšího bratra – hledat byt. Bytů bylo dost, ale páni domácí chtěli rodiny bez dětí. Nevím už, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se nad námi jeden domácí smiloval, a tak jsme pak bydleli na Bělidlech v Libušiné ulici. Dlouho jsme spávali na slamnících na zemi. Maminka chodila po úklidech, prala lidem prádlo. Tak pomalu vydělávala na nábytek a oblečení. Otec byl dlouho nezaměstnaný a chodil pomáhat mamince při úklidech. To byla ta nejhorší doba v mém životě. Žádné odškodnění jsme nikdy nedostali. Rodiče už nemám, ale vzpomínám stále, jaká to musela být pro ně těžká doba, když museli začínat se dvěma dětmi od začátku. Zdena Pechalová, tehdy Dolní Lipová
Než se rodiče odstěhovali do pohraničí, bydleli v Brníčku, okr. Šternberk. Tam byl nedostatek pracovních míst, proto otec odepsal na inzerát a přijal zaměstnání v pohraničí. Rodiče se odstěhovali v roce 1925 do Bernartic u Javorníka, okres Jeseník, kde žili až do roku 1938. Tam jsem se v roce 1927 narodil. Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů. Otec většinou pracoval jako pacholek u sedláků a později skončil jako železniční zřízenec ČSD. Maminka vypomáhala u sedláků jako děvečka. Tatínek si vzal mou maminku jako vdovec se třemi dětmi a nakonec nás bylo dohromady šest dětí – tři kluci a tři holky. Bydleli jsme přímo na nádraží, kde tatínek sloužil jako staniční skladník a závorář, maminka se starala o malé hospodářství a v létě vypomáhala u sedláka. Zpočátku jsme žili hodně skromně, ale že to bylo v pohraničí a oba rodiče pilně pracovali, za pár let jsme na tom byli celkem slušně, i když měl tatínek malý plat. Na vesnicích kolem nádraží a kolem trati bývá dost pozemků; s dovolením přednosty stanice si rodiče pořídili větší zahradu, kde jsme pro domácnost pěstovali zeleninu a brambory. Nakonec se rozšířilo i naše malé hospodářství. Navíc kolem trati bylo dost ovocných stromů, a když to otci dovolili, začal se o ně starat a výtěžek jak za ovoce, tak z domácího hospodářství přispíval k zlepšení naší životní úrovně. Kolem toho všeho bylo tolik práce, že jsme i my děti byly do ní plně zapojeny. Bernartice byla německá dědina, pár minut od německých hranic (od nás vedla trať do Německa), s krásnou velkou školou, ale německou. Čechů bylo v Bernarticích málo – financové, železničáři, četníci, řídící učitel a učitelé. Jako česká škola sloužila menší vilka, v jejíž jedné části bydlel řídící školy se svou rodinou a v druhé byla
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250141