přítelem Qisunnguaqem vyrazit prozkoumat led na jihu. Vystoupali jsme do skal, abychom se porozhlédli, ale můj společník nebyl moc spokojený s tím, co jsme viděli. Světlo nedosahovalo příliš daleko, vždyť jsme byli uprostřed polární noci, a přesto jsme na obzoru zahlédli otevřenou vodu. Zamrzlý byl jen úzký pás podél pobřeží. „Pokuste se objet iffissocký ledovec! Pokud to zvládnete, vypadá to s cestou na jih slibně. Ale jinak přece víte, že ten, kdo má naplněné masné jámy, může tmy využít spíše k spánku a veselému hodování!“ říkali starci, když viděli naše přípravy na cestu. Ke zmíněnému ledovci se dalo dojet za jeden den. Museli jsme to zkusit! Jeli jsme po novém ledu a sanice jsme měli pobité mrožími kly, které po takové dráze klouzají nejlépe. Stačil jeden úder do chráničů bot, strašný zvuk, který přiměje rychle běžící psy k divokému klusu – a už jsme překonali led a rychle zamířili do krajiny, která ležela před námi. Psi občas ucítili průduchem tuleně nebo mrože, a tu jsme se smíchem na sebe mávli a pevně uchopili opratě. Ucítí-li lovečtí psi zvěř, nešetří síly a chtějí teplou krev! Hodinu po poledni světlo zmizelo a my jsme pokračovali dál bílou tmou polární noci. Celá krajina tu zvláštním způsobem splývala jako ztuhlá mlha a malé ledovce vypadaly jako hory. Čtyři míle od místa, odkud jsme vyrazili, od Saundersova ostrova, jsme projížděli jednou z kritických oblastí, mysem Atholl; už z dálky jsme viděli mrazivou páru stoupající z otevřené vody a užuž jsme se chtěli vrátit, když jsme v přítmí nalezli uzoučký ledový most, který vedl přes dvě otevřená místa v moři. Po dobrém ledu jsme jeli rychle vpřed a již jsme začali rozeznávat onen obávaný ledovec, když nám jihozápadní bouře uzavřela obzor hustým sněžením. Sníh vířil tak divoce, že jsme sotva viděli psy. Qisunnguaq věděl o úkrytu, který byl asi míli odtud; říkalo se mu „Skalní jeskyně Paakitsoq s úzkým vchodem“. Tam jsme museli dorazit. I přes tmu a vánici se nám to podařilo.
108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250140
Vchod byl tak úzký, že jsme se dovnitř dostávali velmi obtížně. Museli jsme si lehnout na břicho a protlačit se kupředu; otvor se náhle rozšířil a mohli jsme se postavit. Na ozvěně své řeči jsme poznali, že se jeskyně klene vysoko vzhůru a hluboko dovnitř; naše slova zvučela jako v prázdném kostele. Zapálili jsme louč z rašeliny a tuku a skalní kupole se nad námi rozklenula jako podivná podzemní hrobka. Vpředu byla jeskyně široká a kulatá, vzadu se členila na dvě klenby vedle sebe, rozdělené ostrým kamenným hřebenem. Klenby byly jako nedokončený lidský výtvor, někde hladké a nedotčené, jinde nerovné a popraskané, s velkými trčícími skalisky. Zadní část byla pokryta ledem a v záři louče bíle svítila jako nějaké pohanské obětiště; z klenutého stropu visely ledové krystaly a třpytily se na něm perly jinovatky. Podlahu tvořily velké balvany, které byly dovnitř nahrnuty jihozápadními vlnami. Všechno bylo prosyceno silným pachem chaluh a připadali jsme si jako na mořském dně. A jak jsme tu v polotmě mezi kameny tápali, v chlupatých kalhotách z medvědí kůže a s dlouhými nečesanými vlasy, vypadali jsme jako dva horští trollové. Psi zůstali přivázaní venku v závětří a my jsme si dovnitř vtáhli spacáky a zásoby mrožího masa. Mezi kameny nás nečeká žádné měkké lože, ale tělo si na cestách dokáže zvyknout na všechno. Chumláme se do sobích kůží, abychom všechno zaspali. Psi nám však dlouho nedají usnout. Vytím se domáhají žrádla, ale v té tmě a vánici jim nemůžeme nic dát. Občas se zvednou, zaškubou popruhy a zaštěkají na nás, aby nám vyčetli naši bezcitnost. Jsou jako vojáci, kteří se pokoušejí o vzpouru. „Spíš?“ ozval se Qisunnguaq, když jsme mlčky proleželi půlku noci. „Ne.“ „To je dobře, šetři spánkem. Zůstaneme tu uvězněni déle než den a noc, když se do toho jihozápadní bouře takhle vložila. Budeš sny ještě potřebovat!“
109 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250140
Pak jsme se opět odmlčeli. Chvíli nato se ozvalo zcela odevzdané chrápání, které oznamovalo, že se můj přítel nachází daleko od studené jeskyně, ve světlých chýších, kde dobré ženy vítají muže horkou tulení polévkou. Mdlá zelenavá záře pronikla vchodem do jeskyně a jako úzký světelný proužek se dostala až k našemu loži. Dokázali jsme se navzájem rozeznat, neboť bylo poledne – a tudíž nejvíc světla. „Psi!“ řekl Qisunnguaq. Ano, ubozí psi! Vyhrabali jsme se ze sobích kožešin, zapálili tukovou louč a začali osekávat zmrzlou mroží kůži. Několik tenkých plátků jsme uřízli pro sebe a s chutí jsme je žvýkali. Dařilo se nám odsekávat hlavně tuk, ale vypadalo to, že bouře sílí, a museli jsme šetřit. Z přemíry tuku mohli psi navíc dostat hroznou koliku, zatím však nemuseli pracovat. Vylezli jsme se žrádlem ven a zvířata se na ně dychtivě vrhla; hladověla už druhý den. Vrátili jsme se do jeskyně a rozhodli se, že si ji zařídíme co nejútulněji. Světlo budeme mít tak dlouho, dokud máme tuk. Sytí budeme tak dlouho, dokud nám vystačí maso. Do dutého kamene za naším ložem jsme proto vložili velký kus tuku a zastrčili do něj celý trs rašeliny jako knot; tím jsme získali podivné světlo se zvláštním, ostrým stínem. Důmyslnou instalací dvou harpunových násad jsme nad ohněm vytvořili stojan, na který jsme mohli pověsit prázdnou plechovku od másla povýšenou na kotlík. V teple a pohodlně zachumlaní v sobích kožešinách jsme udržovali oheň, který vesele osvětloval naši skalní klenbu, a zároveň pečovali o náš malý kotlík. Ten nám v krátkých přestávkách dodával vařící polévku, která prohřála všechny údy, a pár chutných kousků mrožího masa – naprosto spolehlivé uspávací prostředky! Během takového přírodního života si vypěstujete neobvyklý způsob pohody – těžkou, ospalou sytost, jež přechází ve snový spánek. Odpočíváte, když se to nabízí, a odpočinek prožíváte hluboce a plnými doušky; nepohoda a nezdary se mají zaspat, to je zdravá
110 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS250140