učování skončilo, rozprchly se jako hejno vrabců. V opuštěné třídě je klid, rušený jen občasným vrznutím starého nábytku nebo notně sešlapané podlahy. Zvuky samoty, které jen těžko přivykám, a zdaleka si nejsem jist, zdali někdy přivyknu. Zdá se mi, že slyším zaťukání, jemuž se snažím nevěnovat pozornost a beru do ruky další sešit. Znovu zaťukání. Několikrát se tu stalo, že na okenní rám takto usedl pták a snažil se ze skuliny nedoléhajícího okna vydobýt mouchu. Další, zřetelnější zaťukání však tuto možnost vylučuje, neboť zjevně přichází od dveří hlavního vchodu a dívčí smích rozhodně nemá nic společného se zvuky samoty. Že by si některá ze starších žákyň něco zapomněla? Jdu otevřít a překvapeně hledím na skupinu dívčího dorostu. Cítím, jak mi vlna rozpaků vhání červeň do tváří. „Pán učitel, my zme sa prišly na vás pozerať, jako sa máte. S nikým sa nerozhovárátě, tolko s vášim starým školníkom.“ „A vola-jaké knihy z knihovny, možete nám požičať?“ dodává si odvahy jiná. Příliš náhlý přechod ze samoty do přítomnosti této dívčí společnosti. Jsem vyveden z míry jejich umírněnou nenuceností. Dívky zjevně pochopily, že ony jsou pány situace, zatímco já, „pán učitel“, hovořím jednoslovnými, tedy nikoli duchaplnými větami, spíše mektám. Já maturant Státního mužského ústavu učitelského, nyní dost uboze hledám sám sebe, snažím se srovnat si myšlenky v hlavě a důstojně reprezentovat stav, k němuž prý patřím. Aspoň tak nás naši profesoři před nedávnou minulostí ujišťovali. „Ale jistě, knížek je v knihovně plno,“ zvu dívčí nárůdek dál (no konečně, zabedněnče). „Co by to mělo asi tak být?“ táži se zbytečně, neboť mohu předpokládat, že si žádná z návštěvnic nevybere příručku o údržbě traktoru. Uvědomuji si, že už hezkou chvíli převracím v ruce Marxův Manifest a rychle jej vracím na poličku. „To bylo volačo?“ „Prečo ste to před nami bystro ukryl?“ „To bolo naozaj zamilované!“ „Ani ne tak zamilované jako neslušné, toto je zamilované, a jak,“ ukazuji na mohutné svazky Stendhala. „To by bolo moc dlhé čítanie o milování,“ prohlašují rezolutně, „prečo ste ukryl tu malú knížečku?“ „I vy mršky, rády byste něco praktického o sexu,“ myslím si pro sebe a už jsem to zase já. „Když jinak nedáte,“ moje zdráhání umocňuje jejich zvědavost. Polooficiální návštěva končí, dívky si jako kořist s pochichtáváním odnášejí Marxův Manifest. Do knihovny už nepřišly, ani mne nenavštívily. Zjevně jsem to u nich projel na celé čáře a byl jsem znovu odkázán na zvuky opuštěných místností. Tak takhle tedy – zabydlet se v domečku pod rybníkem, zahledět se do některé z místních dívek a natrvalo se usadit pod Liščí horou. Nemělo zůstat Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249991
u jediného pokusu mne takto připoutat, jak se později ukázalo.
Lidové kurzy ruštiny Byly organizovány odborem školství a kultury ONV a že jejich vedoucími a lektory budou učitelé, byla jaksi samozřejmost. Každý týden dvě hodiny od osmi do deseti večer v místním hostinci, jak se nazývala místnost v rodinném domku, která předtím sloužila nepochybně jako obývací pokoj. Místnost, pro zdejší poměry dostatečně prostorná, pro vyučovací účely doplněná tabulí na stojanu. Předtím již odpočívala na školní půdě a byla tedy vrácena svému účelu. Ve škole se vyučovat nedalo, neboť se tam nečepovalo pivo. A tak žáci dávno odrostlí školním škamnám, malovali do sešitu těžkou rukou písmena azbuky, přičemž si dodávali sebevědomí notnými doušky dobrého piva z pivovaru v Bělé. Po pátém pivu se neodbytně dostavoval útlum, kdy bylo lépe kurz ukončit, neboť někteří vznětlivější občané, v souladu s jejich národností, byli po více než pěti pivech zostřených rumem schopni mrštit přes místnost židlí a porazit nepříliš pevnou tabuli. Takže jsem lekce zakončoval ochotně zápisem do záznamu o účasti, který byl ze všeho nejdůležitější. Ještě ochotněji jsem opouštěl místnost s atmosférou sice zakouřenou a prosycenou pivními výpary, ale také nabitou elektřinou. Nebylo vzácností, že si frekventanti kurzu po osmém pivu a nezjištěného počtu rumů dali na dobrou noc po čuni. Po jednom takovém zakončení lekce vyjádřili své sympatie ke vzdělávání se v jazyku našich přátel na věčné časy rozmetáním ubohé tabule na třísky dříve, než jsem stačil probrat azbuku. Tím vzdělávání skončilo, ale v záznamech do sešitu, sloužícího jako jakási třídní kniha, jsem v záznamech pokračoval. Organizátor kurzů by byl těžko pochopil, že takzvaní osídlenci v obci nezdomácněli, byli neustále pronásledováni pocitem provizoria a nejistoty, podporovaným zneklidňujícími událostmi. Nebylo možné trvat na pravidelném vyučování dětí, když přes noc z chlévů zmizela část dobytka. Jak vyšetřování ukázalo, odvedli si jej původní němečtí majitelé usedlostí po jejich odsunu do Bavorska. Rodiny hledaly po široširém okolí, avšak zbytečně. Po této události se lidé začali po setmění ve svých domovech zamykat, báli se a zaopatřovali se i jinak… Je kalný den, okenními tabulkami v oknech třídy lomcuje vítr. Skulinami proniká dovnitř ledový vzduch. Hučící pilinová kamna zápasí Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249991
nerovný zápas s pronikajícím chladem. Je odpolední hodina čtení s třetím až pátým ročníkem. Děti jsou neklidné, jejich pozornost odvádějí občasné roje žhavých pilin, sršících z kamen při každém větším poryvu větru, hučícího v komíně. Nenápadně pozoruji kluka čtvrtého ročníku, již hodnou chvíli si hrajícího pod deskou stolku s jakýmsi předmětem. Nejspíš si přinesl do školy oblíbenou hračku, to děti dělávají. Tvářím se, že ho nevnímám… Pak rychlé otočení než hoch stačil věc ukrýt, držím ho za ruku a strnu úlekem. Ta věc nebyla nic jiného nežli pistole Parabellum, za války používaná hlavně u jednotek SS. Osobní prohlídka a prohlídka aktovky pak ukázaly, že nechyběl ani zásobník s ostrými náboji. Obojí si chlapec potajmu vypůjčil z otcova stolu. Nebylo přesvědčivějšího důkazu, jak těžko si osídlenci v obci, odkud není daleko do Bavorska, zvykají. Přestrašeni byli všichni, včetně mne. Denní pochody ráno z Bělé a v pozdních odpoledních hodinách opačně sněhovou břečkou promísenou blátem se staly něčím více než sportovním výkonem. Čisťounké, nadýchané peřiny ve školním pokojíku tolik lákaly, až jsem se odhodlal zatopit a zůstat přes noc. Přiznávám, že jsem před setměním okno, vedoucí do školní zahrady pečlivě zakryl černým papírem, aby nezbyla ani skulinka, jíž by pronikalo ven světlo petrolejové lampy, neboť v obci nebyla tehdy ještě zavedena elektřina. V kamnech sice příjemně hučelo a sálalo od nich teplo, ale moje myšlenky se nostalgicky vracely do rušné Plzně. Vzpomínal jsem na partu, s níž jsem denně dojížděl vlakem a pro niž jsem při zpátečních cestách pomáhal držet místo ve vlaku. A teď? Snažím se soustředit pozornost na domácí úkoly mých žáků, ale nedaří se mi to, připadám si jako vyhnanec z ráje bručících trolejbusů a cinkajících tramvají. Kam se propadly moje zastávky u výloh s radiotechnickými součástkami obchodů, jež jsem tak rád navštěvoval? Konečně odkládám poslední sešit, znovu přikládám do kamen a k večeři si připravuji míchaná vajíčka. Vlny samoty na mne odbytně útočí i když uléhám, abych zde strávil svou první noc. Choulím se pod peřinou a při svitu petrolejky otvírám první díl románu „Červený a černý“. Trochu se uklidňuji, polštáře voní čistotou jako kdysi doma a pozvolna mne přemáhá spánek… V polospánku mne vyrušují zvuky, jež nemají nic společného s občasným vrznutím staré prkenné podlahy, ani s praskáním hořícího dřeva v kamnech. Spánek mne opustil. Tiše ležím a po tmě hledím ke stropu, odkud se to ozvalo. Jsi příliš přestrašen, konejším sám sebe a snažím se opět usnout. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249991