SKUTKY MILOSRDENSTVÍ A DÁVÁNÍ
103
je nad takový druh hovoru povznesena. Tomu však nevěřte. Klepy jsou totiž naší nejčastější formou komunikace. Zkuste si experiment. Následujících dvacet čtyři hodin si zaznamenávejte, jak často mluvíte o druhých lidech, a naslouchejte i přátelům a známým, jak hovoří o druhých. Pořite si nějakou levnou pomůcku (ženy možná budou mít doma digitální počitadlo používané při pletení), s jejíž pomocí si to budete zaznamenávat. Na konci těchto čtyřiadvaceti hodin si zkontrolujte počet. Pokud jste byli bdělí, budete překvapeni, jak často jste se přistihli při klepech. Proč? Protože lidé se vždycky porovnávají s jinými, někdy druhé vyzdvihují, jindy je shazují. Právě naše vášeň porovnávat se nás vede ke klevetění. Když se porovnáváte s druhými, někdo vždycky vyhraje a druhý prohraje. Především proto se tak rádi srovnáváme. Ne že vždycky vyhráváme. Někdy i rádi prohrajeme, abychom se mohli cítit pokoření nebo bezmocní nebo abychom mohli mít pocit, že jsme oběmi. Znamená to tedy, že nikdy nesmíme mluvit o jiných lidech? Ne! Znamená to, že nikdy nemůžeme mluvit o lidech, aniž bychom si dávali velký pozor na to, co říkáme a jak to říkáme. Například: jedna moje kamarádka nedávno dostala ocenění v oblasti humanitární pomoci. Byl jsem tím tak nadšený a tak na ni pyšný, že jsem hned řekl tuto novinu několika přátelům, kteří ji znali. Také je to nadchlo a chválili ji. Ale během několika minut poté, co jsem se zmínil o jejím ocenění, si někdo vzpomněl na dobu, kdy naše odměněná kamarádka vůbec nebyla ochotná pomoci v projektu, v němž byl zapojen jiný člověk. Jinými slovy připomněli jsme si, že sice dostala toto ocenění, ale že není žádná světice. Proč jsme v hovoru pokračovali tak dlouho, abychom naši kamarádku mohli i trochu shodit? Protože v naší tendenci porovnávat
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249709
104
UMĚNÍ MILUJÍCÍ LASKAVOSTI
se s ní jsme cítili, že prohráváme, a že tedy musíme vše trochu uvést do rovnováhy. Na mém oznámení jejího ocenění nebylo nic špatného. Pokud bych byl schopen zastavit hovor dřív, než se poněkud zvrátil, a kdybych včas nadnesl jiné téma, mohlo by se nám podařit vyhnout se drbům o naší zmíněné kamarádce. Ale to se mi nepodařilo. Stalo se to příliš rychle. Když se tedy chcete v řeči vyhnout něčemu zraňujícímu, je pravidlem vyhýbat se mluvení o druhých lidech, pokud nejsou přítomni. Ale co upřímnost k lidem? Co když se vás někdo na někoho zeptá? Možná chce vaše kamarádka začít chodit s někým, koho znáte, a ptá se na váš názor na něj. Co když víte, že není ve vztazích se ženami právě bezúhonný a má tendenci ženy využívat? Nemáte povinnost jí říct, co víte? Ano i ne. Především si musíte být jisti, že co víte, je skutečně pravda. Zadruhé si musíte ujasnit, proč takovou informaci chcete sdělit. Je vaší motivací pomoci vaší kamarádce, nebo je to proto, že nechcete, aby s někým chodila, když vy právě s nikým nechodíte? Zatřetí musíte říct pravdu takovým způsobem, který je pravdivý, bez přikrašlování nebo bez negativního dokreslování, které by mohlo vést ke zbytečnému trápení. Takto by to udělala milující laskavost. Vyhýbat se zraňujícím řečem má mnoho společného s tím, jak něco říkáte, jakož i s tím, co si přejete říct. Proto mluvte prostě, držte se toho, o čem víte, že je to určitě pravda, a pak jděte dál. Před dvěma tisíci lety si rabíni položili otázku: Je zvykem chválit nevěstu, jak krásně vypadá na své svatbě, ale co když konkrétní nevěsta až tak krásně nevypadá? Dovoluje se lhát? Je lepší neříkat nic než říct něco, co není pravda? Rabíni o tom diskutovali v rámci zkoumání určitých nuancí v souvislosti se zraňujícími výroky. Došli k závěru, že lhaní není přípustné,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249709
SKUTKY MILOSRDENSTVÍ A DÁVÁNÍ
105
ale ani zraňování někoho tím, že se mu řekne pravda. A vyhýbání se hovoru s osobou vysílá negativní signály. Co má tedy dělat člověk, který se snaží praktikovat milující laskavost prostřednictvím řeči? Najít si způsob, jak složit nevěstě kompliment bez toho, aby se překrucovala pravda nebo aby se zraňovaly nevěstiny city. Rabíni doporučovali, abyste jí například řekli: „Nikdy jsi nevypadala šastnější“ nebo „Nikdy jsi nevypadala půvabněji“, případně „Ty dnes večer tak pozitivně záříš.“ Jistě jste to pochopili. Najděte si způsob, jak tu být pro druhé – ne jak se nad nimi povyšovat –, kdykoli je to jen možné. Přesto bývají chvíle, kdy být pro druhé znamená sdělit nepříjemnou pravdu. Jestliže si například některá kamarádka chce něco koupit a zeptá se vás, co si o tom myslíte, máte svobodu jí říct, co si myslíte. Ale když už si to koupila a moc jí na daném předmětu záleží, pak se nacházíte v situaci podobné zmíněné svatbě: řekněte něco povzbudivého, i kdybyste s tou koupí nesouhlasili. Jde tu o to, že v prvním případě ještě ke koupi nedošlo a váš názor by mohl pomoci dané osobě, aby se rozhodla dobře, zda věc koupit, nebo ne. Ve druhém případě už byla věc zakoupena, a kdybyste to negativně komentovali, tak i kdybyste to mysleli sebeupřímněji, danou osobu by to jenom zbytečně zranilo. Vzhledem k tomu není pomluvou varovat někoho před poten ciální obchodní transakcí, když ta ještě nebyla realizována a když vás s dotyčným člověkem váže přátelský vztah. Jen si musíte být jisti, že co se chystáte říct, je pravda, a musíte říct to, co víte, bez přehánění. Nepředávejte jen to, co jste někde zaslechli, a ujasněte si, jaký záměr máte, když říkáte, co říkáte. Jediným důvodem tu smí být pomoc tomuto člověku, a nikoli podporování svých vlastních cílů. Existuje speciální druh řeči, o němž je třeba se zde zmínit a který se týká informování lidí o tom, co o nich jiní lidé možná
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249709