nikdo nevšímá. Zmizí ve dveřích na konci vozu. A náčelník stanice Hans Kvåle si vymění poslední slova s kolegou, který stojí na nejnižším schůdku koncového vozu, a zamává zelenou vlaječkou, takže obluda si odfrkne a zahřmí z nádraží, které se zaplní párou mnohem rychleji, než ho zaplnilo dunění, za něhož se přiblížil. Lidé opustí prostor nádraží ve stejně drmolivém a rozdrobeném pořádku, v jakém sem dorazili, a Ingrid sedí sama obklopena tichem na lavičce vedle hranice dříví a uvědomuje si, že neodjela na sever, všechno je, jak má být, a jinak to ani být nemůže. Zaslechne kroky ve štěrku, zjeví se před ní Hans Kvåle a řekne: „Tak ty tu sedíš dál.“ A opakuje: „S tímhle já nechci nic mít.“ Ale podá jí dvě malé kartičky a ukáže se, že je to lístek do Trondheimu a z Trondheimu do Rørosu, za dítě se neplatí nic. Zamumlá cenu a vrátí se dovnitř, ještě než Ingrid stihne vytáhnout peníze, není si jistá, jestli ho slyšela dobře, že vlak opačným směrem přijede nejdřív o půlnoci, a ví, že se musí někde umýt. Otevře balíček, který dostala od Mariann při loučení v Nordli, najde v něm zelené šaty s bílými kvítky a ani si je nepotřebuje zkoušet, určitě jí padnou. Vstane, vejde do čekárny, zaplatí za lístky a zeptá se Hanse Kvåleho otvorem v okénku pokladny, jestli je na záchodě tekoucí voda. Dvakrát odpoví ano, jako by ujišťoval sám sebe, a Ingrid si všimne do poloviny vypité láhve s čirou konzumní lihovinou na jeho psacím stole, vedle láhve stojí téměř prázdná velká sklenice.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249682
21
Než Ingrid Marie Barrøy v nových šatech chvíli před třetí ráno na železniční stanici Formofoss nastoupila do vlaku, výpravčí se jí už během čekání svěřil, že byl za války pro jistotu na obou stranách. Vždyť proti nikomu nic neměl. Ještě ke všemu byl dozorcem v zajateckém táboře u Botnu v Nordlandu, protože jeho rodina potřebovala peníze, ale to neměl dělat, protože to se nezapomíná. Pověděl jí o třech synech, kteří chodí do tří různých škol ve třech různých městech v jižním Norsku, jako by se ukrývali, a jeho žena žije s osmiletou dcerou v Gjøviku. Také Ingrid prozradil, že ze strany správy železnic to byl promyšlený trest, že ho strčili do téhle bohem zapomenuté díry, není pro něj kdovíjaká výhoda, že na nádraží je byt, elektřina, tekoucí voda studená a teplá, když tam s ním nikdo nebydlí, má pro sebe čtyři pokoje a kuchyň, a ať se podívá z kteréhokoli okna, ten deprimující smrkový les, to jen žertuju, řekl v nářečí, které během noci stále víc připomínalo přízvuk, se kterým se Suzanne vrátila v posledním roce války z hlavního města. Hans Kvåle se také třikrát pravou rukou dotkl Ingridina kolena a ona mu ji právě tolikrát odstrčila. Zeptal se jí, jestli nechce půjčit spací pytel, postel, deku, nalil do sebe celou láhev, dvakrát usnul, tolikrát se i probudil a šestkrát opakoval, že by se Ingrid měla vrátit co nejrychlejc domů, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249682
heršvec, ne že by mu do toho něco bylo, ale stejně nikdy nenajde to, co hledá. Dokonce zatopil v kulatých kamínkách v čekárně a podal jí veliký polštář v námořnicky modrém povlaku, který položila na lavičku jako nárazník mezi nimi a jako postýlku pro Kaju. Když byly konečně tři hodiny a vlak mířící k jihu dorazil s podobným duněním a funěním jako ten na sever, vynesl výpravčí spící Kaju do vlaku a až do prázdného kupé, řekl Ingrid, ať si polštář nechá, a vrátil jí peníze za lístek, celkem pět korun, ani se na ni nepodíval a místo rozloučení hlesl: „Promiňte.“ Proklouzl ven a zamával do bílé tmy zeleným praporkem, a to bylo naposledy, kdy ho Ingrid viděla. A jelikož ani on nebyl důvěryhodný svědek nebo morálně bezúhonný člověk, jemuž se dalo důvěřovat, nebo někdo, kdo počítá s tím, že pravda se jednoho dne ukáže, nebo někdo, kdo na sebe výrazně upozornil tak, že bylo možné si ho zapamatovat, ale naopak pracuje horlivě na tom, aby co nejdřív zmizel z paměti všem, tak nehraje žádnou roli, že v Ingridině bloku figuruje na jedné z posledních čtyř stran, hned za úsekem, kde se pisatelka pokouší popsat hejna komárů v Sanddølu a množství Kajiných rozškrábaných štípanců, protože Ingrid by nikdy nenapadlo, aby cokoli z toho všeho prozradila. Seděla bez pohnutí na studeném sedadle z tuhé hnědé kůže, poslouchala pravidelné údery kol a vdechovala vůni železa a kamene, lesů a dehtem napuštěných pražců, samé vnitrozemské vůně za vnitrozemské noci. Napočítala dvě stanice, kde nikdo nevystoupil ani nenastoupil, a pak třetí, kde přistoupila větší skupina, usadila se v sousedním kupé a hodinky Hermana Vollheima v tu chvíli ukazovaly půl páté a deset minut.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249682