evangelii gaudium se v nazírání zaměřuje na slovo podobně jako na lid. Tak objevuje „tužby, zvláštní vlohy i meze, způsob modlitby, podoby lásky, způsoby uvažování o životě a světě, které jsou pro tu kterou skupinu lidí charakteristické“, věnuje pozornost „konkrétnímu lidu, k němuž se obrací, jeho jazyku, symbolům a otázkám, které klade“44. Jde o to propojit poselství biblického textu s lidskou situací, s tím, co lidé prožívají, se zkušeností, která potřebuje světlo Slova. Tato starost není oportunismem či diplomacií, nýbrž hluboce náboženským a pastoračním postojem. „Vnímavost pro duchovní hodnoty zcela postačí k tomu, abychom dovedli z události vyčíst Boží poselství,“45 a to je mnohem více než jen najít, co zajímavého říci. Usilujeme o to, abychom objevili, „co náš Pán řekl za podobných okolností“46. Příprava kázání se tak stává jakýmsi evangelním rozlišováním, v němž – ve světle Ducha svatého – usilujeme o rozpoznání oné „výzvy, které dává Bůh zaznít právě v této historické situaci“. Také v ní a skrze ni Bůh volá věřícího.47 155. Při tomto hledání je možné jednoduše poukázat na nějakou častou lidskou zkušenost, jako je radost z nového setkání, zklamání, strach ze samoty, soucit s utrpením druhých, nejistota z budoucnosti, starost o drahou osobu a podobně. Je však třeba velmi pozorně vnímat, co se skutečně týká života lidí. Pamatujme, že netřeba odpovídat na otázky, které si nikdo neklade; není ani namístě podávat aktuální zpravodajství za účelem vzbudit zájem, protože k tomu jsou televizní pořady. Je nicméně možné vyjít z nějaké události, a umožnit 44 Srov. ibid., 53. 45 Srov. ibid., 43. 46 Ibid. 47 Pastores dabo vobis, 10.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249641
iii. zvěst evangelia tak, aby zazněla mocná výzva slova k obrácení, ke klanění a ke konkrétním projevům bratrské lásky a služby a podobně, neboť někdy lidé sice v kázání rádi poslouchají komentáře na reálné dění, ale nenechají se jím oslovit osobně. Pedagogické nástroje 156. Někteří si myslí, že mohou být dobrými kazateli, protože vědí, co mají říci, ale nehledí na to, jak to říci, tedy na konkrétní způsob, jak kázání rozvinout. Zlobí se, když jim druzí nenaslouchají a dostatečně je neoceňují, ale asi se nesnažili hledat vhodný způsob prezentace poselství. Připomeňme, že „zřejmá důležitost obsahu evangelizace nesmí zakrývat důležitost jejích metod a prostředků“48. Péče o způsob podání je také hluboce duchovním postojem. Znamená to odpovědět na Boží lásku a se všemi svými schopnostmi a svou tvořivostí se oddat poslání, které nám svěřuje Bůh. Je však také vynikajícím projevem lásky k bližnímu, protože nechceme druhým nabízet něco nekvalitního. V Bibli například nalezneme i doporučení, jak připravovat kázání, abychom mu zajistili náležitou úroveň: „Buď v řeči stručný, málo slovy pověz mnoho“ (Sir 32,8). 157. Pouze jako příklad připomeňme některé praktické nástroje, které mohou kázání obohatit a učinit přitažlivým. Jednou z nejdůležitějších dovedností je schopnost používat v kázání obrazy, tedy mluvit obraznou řečí. Někdy se používají příklady, aby bylo srozumitelnější něco, co se chce vysvětlit, ale takové příklady apelují pouze na racionální uvažování. Obrazy však napomáhají tomu, aby lidé docenili a přijali 48 Evangelii nuntiandi, 40.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249641
evangelii gaudium poselství, které se jim chce sdělit. Přitažlivý obraz působí, člověk vnímá podávané poselství jako něco důvěrně známé, blízké, reálné a propojené s jeho vlastním životem. Povedený obraz může přivést adresáty k tomu, že si vychutnají poselství, které je jim předáváno, a ono v nich probudí touhu a pohne jejich vůlí podle evangelia. Dobrá homilie, jak mi říkal jeden starý učitel, musí mít „myšlenku, cit, obraz“. 158. Již Pavel VI. říkal, že věřící „si od kázání velmi mnoho slibují a mají z něho též užitek, je-li prosté, jasné, přiměřené“49. Prostota jde ruku v ruce s použitým jazykem. Má to být jazyk, kterému adresáti rozumějí, aby se nemluvilo naprázdno. Často se stává, že kazatelé užívají slov, kterým se naučili během studií a v určitém prostředí, jež ale nejsou součástí běžného jazyka lidí, kteří jim naslouchají. Jsou to slova vlastní teologii či katechezi, jejichž význam není pro většinu křesťanů srozumitelný. Největším rizikem pro kazatele je, že si zvykne na svůj vlastní jazyk a bude se domnívat, že ho používají i všichni ostatní a automaticky mu rozumějí. Kdo se chce přizpůsobit jazyku druhých a oslovit je svým slovem, musí umět hodně naslouchat, musí se účastnit života lidí a ochotně jim věnovat pozornost. Jednoduchost a srozumitelnost jsou dvě odlišné věci. Jazyk může být velmi jednoduchý, ale kázání naopak málo srozumitelné. Může být nesrozumitelné pro svou neuspořádanost, pro nedostatek logiky anebo proto, že pojednává současně o různých tématech. Je tedy nezbytné počínat si tak, aby kázání mělo jednotnou tematiku, jasný řád a aby věty na sebe navazovaly, ať lidé mohou kazatele snadno sledovat a pochopit logiku toho, co říká. 49 Ibid., 43.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249641