Než jsem stačil doběhnout k hlavnímu vchodu, ozvalo se Karlovo dupání. Utíkal stejným směrem. „Co se děje? Stalo se něco?“ Evidentně na tom byl podobně jako já. Protože dům patřil jemu, dostal u dveří přednost. Otevřel je a zůstal stát. Zvědavě jsem se k němu přiblížil, abych viděl, co ho tak konsternovalo. Na dvoře pobíhal asi tucet cizích lidí. Téměř každý měl v ruce nějakou nádobu. Důvod proč tak usilovně bušili na dveře a proč měli kbelíky v rukách, byl prostý. V místech, kam jsem včera dopoledne zaparkoval O’Brianovo auto, teď žhnula ohnivá koule. Plameny zuřivě šlehaly k obloze. Osvětlovaly nejbližší okolí a zlověstně hučely. Chuchvalce dýmu černého jako saze stoupaly do výše, aby se postupně ztratily ve tmě. Pach spáleného benzínu sytil nádvoří. „Ve stodole mám hasičáky,“ houkl Karl a vyběhl ven do noci. Následoval jsem ho. Obrovský poryv žhavého vzduchu nám šlehl do tváří, když jsme se přiblížili k hořícímu vraku. Vítr naštěstí té noci prakticky nefoukal a tak, protože v nejbližším okolí nic nestálo, hrozilo jen malé nebezpečí, že červený kohout zakokrhá i někde jinde. Nenasytný oheň sršel ze všech žárem popraskaných oken. Rudé jazyky olizovaly střechu a stoupaly do výšky dobrých pěti metrů. Tak intenzivní požár nemohl být živen pouhými sedačkami a plasty z přístrojové desky. Uvnitř v kabině musel hořet nějaký akcelerátor. Pravděpodobně benzín, co jiného. Otázkou bylo, kdo ho tam vylil. A proč? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249409
Chtěl snad někdo odstranit důkazy? Jestli ano, pak se mu to povedlo. Nyní bylo pozdě na výčitky. Měl jsem Isabelinu fotku během prohlídky strčit raději do kapsy. Společnými silami se nám po kratším snažení podařilo dostat požár pod kontrolu (spíš proto, že podpalovač uvnitř vozu vyhořel, než že by těch pár kýblů mělo takový vliv). Když dorazili hasiči, uhasili skomírající plameny a zajistili okolí. Ze všeho (včetně nás) crčela nebo alespoň kapala voda. Zatímco z torza vozu stoupal dým smíchaný s párou, dorazila policie. Vzala si stranou Karla a zahájila vyšetřování. Netrvalo dlouho a přizvali k výpovědi i mě. Zajímalo je, jak jsem k autu přišel. Na tom nebylo nic tajného, stačilo, aby se později poptali u kolegů. Jestli jim bylo podezřelé, že vůz vzplál ihned, jakmile opustil bezpečí policejního parkoviště, nedali to na sobě znát. Mně to podezřelé bylo. „Co se vám stalo?“ Modřiny už sice postupně přecházely z fialové do žluté, ale i nadále byly jasně patrné. Světelné podmínky se totiž díky vozidlům záchranných a bezpečnostních složek daly považovat za celkem obstojné. Otázka mě uvedla do rozpaků. Co jim mám povědět? Neexistoval žádný důkaz, jen spousta naprosto nepodložených domněnek. „Nepohodl jsem se v práci s párkem rváčů. Pracuji v bezpečnostní službě.“ Obě věty byly pravdivé, ale přiznávám, že v kontextu sváděly dohromady k vyvození mylných závěrů. „Mohl by s tím dnešní incident souviset?“ Jestli by mohl? Zatraceně! Samozřejmě, že ano. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249409
„Nevím, nikoho jsme na dvoře neviděli. A ty dva ani neznám.“ Ředitel Crosby by měl ze mě radost. Dobré jméno soutěže zůstalo v bezpečí. Horší to zřejmě bude s bezpečím mé maličkosti. Že by oheň založil někdo jiný než ti dva, co mi tak důkladně vyspravili fasádu, mě ani nenapadlo. Sice trochu nesedělo, proč by to dělali, ale kdo se ve zločincích má vyznat. Třeba mělo jít spíše o upozornění, že mě mají stále v merku a nešlo jim o vůz jako takový. Koneckonců, ten už přece předtím prohledala policie. Když odjeli požárníci i strážci pořádku, nebylo nač koukat, a tak postupně zmizeli i sousedé z okolních usedlostí. Na nádvoří zbyl jen zčernalý škvarek zprohýbaných plechů, stojící v louži mastné vody. Byl na něj smutný pohled. Karl tu spoušť chvíli pozoroval. Doufal jsem, že v duchu nelituje toho, že mě tu nechal bydlet. „Nakonec to nedopadlo tak strašně. Stejně jsi říkal, že auto už majitel potřebovat nebude. A nic jiného se vlastně nestalo.“ Bratrancův lehkovážný pohled na věc s příměsí černého humoru byl osvěžující změnou od trpkých úvah, které se mi honily v hlavě. Zítra si bezpodmínečně musím zavolat. Vyřídit vážný rozhovor s jedním váženým pánem. Zbytek noci proběhl bez vyrušení. A kdyby mě ráno nevzbudil křik dětí připravujících se do školy, jistě by se mi povedlo dohnat i spánkový deficit. Chvíli jsem jen tak ležel a poslouchal tlumené zvuky přicházející zevnitř domu. Nebyl důvod vstávat. Alespoň ne před osmou hodinou ranní. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249409