„Tos to roztáčel rukama?“ dloubnu si. „Říkám na rotopedu, ne na handbiku,“ opraví mě. „Na handbiku už jsem jel mockrát. Venku na silnici. Jednou i závody. Ale mám při tom vždycky takovej divnej pocit, že sedím moc nízko. Moc blízko černýmu vyježděnýmu asfaltu. Nedělá mi to úplně dobře.“ „Aha,“ kývnu, když si uvědomím, že handbike je něco jako kolo pro vozíčkáře, kde se nešlape nohama do pedálů, ale pedály se poháněj rukama, jako když se točí klikou. Emil už mezitím dál popisuje, co s ním dneska při rehabilitaci dělali. Zřejmě ho posadili na elektricky poháněnej rotoped. Chodidla měl přikurtovaný k pedálům, takže mu to samo hýbalo nohama. „Fakt jsem si zajezdil,“ říká spokojeně. „Když jsem zavřel oči, měl jsem pocit, že vážně jedu na kole.“ Poslouchám ho a uvědomuju si, jak málo nám stačí ke štěstí. Nechat si hýbat ochrnutýma nohama a z výšky protéz dosednout na obyčejnou židli. V noci se budím. Ne sám od sebe, jako poslední dobou mockrát, když se mi vrací sny se špičkama lyží. A s hádkou na lanovce. Možná není dobrý, že ten paklíč ke třináctý komnatě nehledám. Jenže tentokrát jsem se chtěl probudit. Nastavil jsem si na mobilu budík. Brní mi pod polštářem a já ho zmateně fackuju, aby přestal. Pak si na posteli sedám a zírám do tmy. Chvilku mi trvá, než pochopím, kde jsem a proč chci uprostřed noci vstát. Sunu se na kraj postele. Brzy mi ale dojde, že sám svůj plán uskutečnit nedokážu. Zřejmě by se mi povedlo slézt dolů. Ale co dál? Můj vozík mi někdo zaparkoval až na druhej konec světa. „Emile,“ volám do tmy. „Spíš?“ „Hmmmm.“ „Nespi, prosím tě. Potřebuju pomoct. No tak, kámo.“ „Pomoct? S čím pomoct?“ „Potřebuju něco podat.“ „Zazvoň si na sestru,“ odbyde mě. „To právě nemůžu,“ šeptám do tmy. „Proč ne?“
9 7
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249278
9 8
„Protože chci něco zkusit. A nechci, aby o tom někdo věděl.“ „Tak mi nic neříkej. Já to vědět nepotřebuju,“ zamumlá. „Jenže já to bez tebe nedám,“ přiznám kajícně. „Šmarjá a mně se zrovna tak dobře spalo,“ heká Emil. Podle funění usuzuju, že už se přesouvá na vozík. Rozsvítit nechci. Zatím ne. Nestojím o to, aby sem někdo vletěl a viděl, co chystám. „Tak co chceš podat?“ ptá se Emil rozespale. „Nohy.“ „Nohy? Tobě upadly nohy?“ „Ne, ty vole. Potřebuju podat protézy.“ „Ajo vlastně. Promiň. Kde je máš?“ „Támhle opřený v rohu. Přivezeš mi je?“ „Taxislužba Emil. K vašim službám. Účtuju si dva hamburgery za metr.“ „Tolik? Ty vydřiduchu. Půlku za metr,“ smlouvám. „Dobře, ať nežeru, tak jeden.“ „Fajn. Tak jeden. Ale i s hranolkama.“ „No jo. A už vyjeď. Ať jsi do rozbřesku zpátky.“ Emil s vozíkem popojede ke zdi, kde jsou v rohu opřený moje nohy. V našedlém světle pouliční lampy filtrovaném zvenčí žaluziemi vidím, jak si nohy pokládá na klín. „Opatrně!“ syknu. „Ať je nevyklopíš.“ „Taky můžu jet dvakrát. Ale pak to bude s přirážkou,“ poznamená pobaveně. Zdá se, že ho nečekaný noční kšeft definitivně probudil. „Co dál?“ ptá se, když zaparkuje vedle mý postele. „Potřebuju pomoct s obutím,“ informuju ho o svým plánu, ale vím, že už mu to stejně docvaklo. Emil taky ví, že vím, a dál si mě dobírá. „A nemůžeš jít bos?“ „Vole,“ syknu. „Nejdřív mi podej levou.“ „Jak to poznám?“ „Asi podle chodidla, ne?“ chytám se za hlavu. „Neměl by sis nejdřív navlíct tu velkou fusekli?“ připomíná mi, když už cpu pahýl do protézy. „Kašlu na fusekli,“ mávnu rukou. Noha tichounce mlaskne. Sahám po pravý. Nasadím. Sedím na kraji zvýšené nemocniční postele a zkusmo Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249278
nohama zakomíhám. Zdá se, že držej. Opatrně se sesunu níž a dotknu se podlahy. Nejdřív pravou, pak levou. Ale zadkem jsem pořád ještě na matraci. „Proč to děláš?“ bručí Emil nespokojeně. Jen se na něj krátce podívám. Není potřeba odpovídat. Moc dobře ví, proč to dělám. Sám si taky občas zkouší dokazovat možný i nemožný. To nemožný asi víckrát. „Chceš nějak pomoct?“ nabízí se. „Nevím… radši ne. Abych tě nevyklopil,“ dodávám nejistě. Zkouším se postavit. Nohy se mi zdají vratké. Necítím dobrou stabilitu. Emil to vidí taky. „Nechceš se na to vykašlat?“ „Nechci.“ Pouštím se pelesti a dělám první krok, ruce rozpažený jako provazochodec. „Já se na to nemůžu dívat,“ brblá Emil. „Tak se nedívej.“ Zkouším přenýst váhu na druhou nohu. V prapodivným předklonu sunu nohu po zemi a pokouším se o další vrávoravý krok. Tím jsou ale moje síly i míra štěstí vyčerpány. S rachotem padám na zem. „Jsi celej?“ vyjekne Emil. „Bohužel jo,“ heknu. „Pojď mě rozmontovat.“ Emil přijíždí do místa, kde se válím na podlaze. Popadne mě za nohu a snaží se mi ji sundat. „Tahej!“ povzbuzuju ho. Emil zabere a v příští chvíli mu moje noha leží na klíně. „Co to tady provádíte?“ ozve se nad námi a podlahu v našem pokoji osvítí lichoběžník otevřených dveří. „My… my jsme si šli zaběhat,“ vypadne z Emila se samozřejmostí ostříleného nočního běžce.
9 9
Ráno s obavami kontroluju stav pahýlů. Levý mě dost pálí. Asi jsem si ho odřel. No jo. A na pravým jsem si udělal puchejř. Jak je to možný, za tu chvilku? To bude tím, že jsem si nevzal ty linery, vyčítám si. „Tak hele, hrdino…,“ spustí Přemek, sotva vejde do dveří. To jsem si mohl myslet, že si na mě došlápne. Noční služba očividně nedržela bobříka mlčení. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249278