m e l i t a d e n k o vá
•
t a j n ý d e n í k b l a n k y z va l o i s
Blanka si vlastně nebyla moc jistá. „Jestli chceš ty… povídat,“ řekla opatrně. Beatrici to stačilo. Skrčila nohy, opřela lokty o kolena a chraplavě spustila: „Vdali mě ve třinácti za hodně starého muže… No! Dokážeš si představit, jak jsem se asi cítila. Naštěstí,“ pohodila hlavou, až jí havraní vlasy napůl zakryly tvář, „naštěstí stařec po třech letech zemřel. A hned na jeho pohřbu se objevil krásný rytíř, muž obdivovaný všemi dámami u dvora… Jmenoval se Jan Lucemburský a –,“ mezi vlasy zasvítily oči, „a dokonce byl král! Hned jsem si umínila, že musí být můj – on a nikdo jiný! – a dala jsem mu to jasně najevo. Nejdřív se zdálo, že ho nezajímám, ale já hrála vabank. Nechyběla jsem na žádném turnaji, posílala jsem mu svoje klenoty a stuhy, aby se jimi ozdobil… Jemu to přece jen lichotilo, král Filip souhlasil a vdova už ví, o čem je láska – nakonec nám to nádherně klapalo. A vidíš…“ Beatrice brebentila stále rychleji, sem tam udělala chvilku na nádech a už už se zdálo, že dojde k puntíku, ale hned načala novou větu. Přerušilo ji až kýchnutí. Když se vysmrkala, zlostným polohlasem dořekla: „…hrála jsem si s ohněm, a tak je možná spravedlivé, že jsem se zase napálila. Když poznáš rytíře příliš zblízka, přijde rozčarování.“ „Já tchána přece znám,“ uklouzlo Blance. „Ne dobře jako já. Vlastně i mě zaskočilo, jak se proměnil.“ Ve žhavých očích v živém obličeji zablýsklo. „Poslouchej, co se stalo, a brzy po svatbě.“ Natáhla skrčené nohy, odhrnula si vlasy na záda a spustila další příval slov: „Král začal zakazovat rytířské turnaje… Přišlo to nečekaně, on přece turnaje miluje, ale už se mu asi zajídalo, že 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249085
m e l i t a d e n k o vá
•
t a j n ý d e n í k b l a n k y z va l o i s
se jeho pánové mrzačí… Jenže zákazy muže dráždí, že? Už jsou takoví, tohle si Filip taky mohl spočítat. Tajné turnaje byly najednou v módě jako kapesníky, sotva král Filip vytáhl paty z Paříže, hned se nějaký pořádal… A jednou mi manžela přinesli domů na nosítkách. Podupal ho kůň – strašný pohled! Pár týdnů to vypadalo, že můj rytíř už pracuje k smrti, jenže mráz kopřivu nespálí, zase se zmátořil… Ale přišla další hrůza: jako by odhodil masku, trápil mě nesnesitelnými náladami… Proto jsem se přece nevdala! A tenkrát se taky ukázalo, že se mu zhoršuje zrak…“ „Ano? O tom se nikdy nezmínil,“ vzdychla Blanka. „Je skoro slepý! Prý je to dědičné!“ Beatrice zlobně našpulila rty. „Ovšem tají to víc než pletky s ženskými, a Baptiste mu samozřejmě jde na ruku. No nic, sestřenko – třeba nás čeká i něco lepšího. Ačkoliv, když vidím Čechy, pochybuju. Víš co?“ „Jen povídej.“ Blanka zadoufala, že paní z Bourbonu nakonec řekne něco přívětivého, aspoň ze zdvořilosti. Přece jen už je dáma a královna, ne rozjívené děvče špinavé od bahna. Beatrice však zkřivila ústa, široká ústa s úzkými rty, rudými jako okraje čerstvé rány. prstem zamáčkla knot svíce a zamumlala: „Raději spi…“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249085
KAPITOLA 16 BEATRICE Z BOURBONU královna česká
BLANKA Z VALOIS markraběnka moravská
ANTONIO MENDÉZ DU GUET královnin hofmistr a cestovní maršálek
R
áno se na loketském nádvoří ozval tenký zvuk píšťaly a bubnování bubínku. Hudba vzbudila dámy ve Skalní světnici. Pohlédly na sebe a přistoupily k oknu. Na hradní nádvoří se sbíhala čeleď a zírala na houf kejklířů, co se hrnul od stájí. V čele šli pištec s bubeníkem, za nimi se na ohnutých nohách kolébal trpaslík ne větší než děcko. Šklebil se, jednou rukou si přidržoval šaškovskou čepici, druhou ukazoval do všech stran a pisklavě vykřikoval: „Koberec sem! Provaz od stromu ke sloupu! Honem! A hrajte! Kde je ten lenoch s loutnou?“ Za pár okamžiků dva artisté metali na koberci kozelce a salta, provazochodec se vznášel na laně napjatém od osamělé hrušně ke sloupu na uvazování koní, žonglér vyhazoval stříbrné kroužky, loutnista uhodil do strun a spustil: 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249085