102
Mary Bassonová
Jeho řídké bílé vlasy povlávaly ve vánku. Vasja se usadil a nadzvedl vesla. Lodník uvolnil lano a nohou loďku odstrčil. Loďka se zvolna vzdalovala od břehu. Pak Vasilij zabral vesly a člun otočil, načež tiše vesloval k velkým labutím pohupujícím se na průzračné vodní hladině, zatímco pod hladinou udržovaly jejich nohy a poddajné plovací blány v pohybu neviditelné rotory. „Když jsem byla malá,“ vyprávěla Ella, „matka nám četla O ošklivém káčátku. Vždycky jsem si myslela, že ta pohádka je o mně.“ „Tys ale přece nebyla nikdy ošklivá.“ „Ale myslela jsem si to o sobě.“ Ella si uvolnila stužky klobouku. Bílé sluneční světlo se na temném vrcholu hory vytrácelo jako pěna, která přetekla přes okraj cínového korbele. Vasilij zvedl vesla nad vodu a nechal je okapat. Oči měl jasné a kůži napjatou a opálenou. Ella se při pohledu na něj usmála. Po pobytu v sanatoriu byl více sám sebou. Vrátil se ke své práci. Námaha při veslování mu dělá dobře, říkal. „V Kalevale je nesmrtelná labuť v říši mrtvých.“ Naklonil se opět dopředu a ponořil vesla do vody, jeho záda a ramena se ocitla ve středu pomyslného širokého oblouku klenoucího se přes člun. „Podle pověsti člověk, který zabije tu labuť, zemře. Ale ten, kdo labuť zachrání, se stane nesmrtelným.“ Ella házela do vody kusy chleba a pozorovala, jak jejich bílá střída pluje na průzračné hladině skrývající zelené hlubiny. „Tak? Já bych se nesmrtelnosti bála.“ Pročesávala prsty vodu. „Vasjo, podívej se na ty malé! Nejsou legrační? Asi bych si přála mít labutí klobouk.“ „Máš na mysli nějaký masopustní kostým?“ Zvedl vesla a zavěsil je dovnitř člunu. „Ne, chtěla bych opravdový klobouk, krásný velký bílý labutí klobouk. Mohli bychom jednu labuť chytit?“ Ráda ho teď škádlila. Jestli se jí podaří ho rozesmát, bude ji ještě více milovat. Smích mu dělal dobře. „To ne, ale mohli bychom ukrást labutí peří z hnízda.“ Vasilij se zamračil a vykasal si rukávy košile. Pak se naklonil a ponořil paže do vody až po loket. „Já bych nikdy nedokázal labuť zabít.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249081
ELLA & KANDINSKÝ
103
„Vasjo, nenakláněj se, převrhneš nás. Ne, nechtěla jsem nikoho zabíjet.“ Vasilij se narovnal. „Ale můj dědeček uměl zabíjet.“ Otřepal mokrá předloktí a shrnul si rukávy. „Vyprávěl o carských vojácích, kteří masakrovali vesnice.“ „Nemluv o tom. Buďme teď tady. Tady uprostřed hejna labutí. Lehneme si do člunu a staneme se labutěmi. Pojď, ty také.“ „Neumím dělat takové věci.“ Ponořil vesla zpátky do vody. „Máš dnes večer podivné nápady. Stmívá se. Měli bychom vrátit loďku.“ Ella si sundala klobouk a odložila ho pod příď. „Dobrá, ty vesluj. Já budu labuť.“ Pomalu se sesunula, až ležela na rovné dřevěné podlaze, nohy zastrčené mezi jeho. Obloha nabyla barvy hluboké vody, právě se objevila první hvězda a svět nad ní byl nekonečný a nesmrtelný. Cítila, jak se člun houpe. Bonn Konec října 1907 Ella se doopravdy ztratila. Když předtím vystoupila z tramvaje, zabočila doleva a kráčela souběžně s kolejemi, jistá si, že trefí. Znovu zkontrolovala adresu, naškrabanou na útržku papíru zastrčeném v rukavičce, a pak zamířila na východ, pryč od Rýna. Připomněla si, jak se Elisabethstrasse stáčí, a očekávala, že na jejím konci spatří vydavatelství. Mýlila se. Ulici lemovaly pouze nízké domky. Vrátila se ve svých stopách směrem k severu, pak na západ, kráčela k řece, a když došla k další ulici, zjistila, že je přímo naproti vchodu do růžové zahrady v parku Rheinaue. Teď už jde určitě pozdě. „Zatraceně,“ mumlala. Je pět let pryč z města a už se tu nevyzná. Byla od rána na nohou, v nových střevících zakoupených se slevou, které jí byly trochu malé a ještě nepoddajné. Řemínek kožené složky s výkresy se jí zařezával přes lehký kabátek do ramene, klobouk se jí svezl do čela a jeho šedé pero jí šimralo na obočí. Mohla by se zeptat v obchodě na rohu, ale bolely ji nohy. „Co na tom sejde,“ řekla si a přešla ulici v místě, kde vedla pěšina do růžové zahrady. Hned u branky si našla lavičku.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249081
104
Mary Bassonová
Jen deset minut, slíbila si. Položila tlustou složku vedle sebe a sklonila se, aby uvolnila tkaničky bot. Někdo nechal na lavičce noviny, a tak dlouze studovala velkou fotografii císaře ve vojenské uniformě. Je snad někde válka? Přelétla očima titulky. Domorodci v Kongu zabili jednoho Belgičana. Složila ruce na kabelce, ležící na jejím klíně. Deset minut. Zavřela oči. „Nechci nic poslouchat. Nechci!“ Ella se s trhnutím probudila. Zdálo se jí, že drží na klíně kočku, která ji chce kousnout. „Chvilinku si budeme číst. A pak si koupíme kaštany. Ty máš rád, viď?“ Nějaká zavalitá žena právě zvedala ze země malého chlapce a usedala s ním na protější lavičku. „Nechci poslouchat pohádku. Nelíbí se mi!“ „Tobě se nelíbí pohádka o Palečkovi? Vždyť jsi ji měl rád. Bývala to tvoje oblíbená pohádka.“ „Ne, ne, ne. Palečka nechci.“ „Dobrá, pak si tedy přečteme o Jeníčkovi a Mařence.“ „Ne, ne, ne, ne.“ Dítě se rozplakalo. „No dobře. Tak tady budeme spolu jen tak sedět a dívat se, co se kolem nás děje, ano?“ Žena si posadila chlapce na klín a opřela si jeho hlavičku o hruď. „No vidíš, jak se nám spolu hezky sedí.“ Objala ho kolem bříška, houpala ho a broukala mu do ucha tichou melodii. Ella skoro sama cítila váhu chlapečka na svém klíně a jeho teplou lepkavou tvářičku na své líci, jako by i ona držela malé dítě. Její synovci už byli velcí, a i když se k ní chovali zdvořile, vyměnili s ní ráno a večer jen pár vět a pak se věnovali svým aktivitám. Po letech toulání po světě s Vasilijem se Ella vrátila do Německa, aby pro ně dva zařídila domácnost. Bylo jí třicet. Žena si musí dávat pozor, aby mateřství neodkládala příliš dlouho, řekla Vasjovi. Až se vrátí z Moskvy, měl by mít už v ruce rozvodové papíry a pak může začít skutečný život. Dopřeje si v Bonnu pouze pár týdnů, jen tolik, aby pobyla s rodinou a také připravila svou výstavu u Friedricha Cohena. Dokončená díla může předat vydavateli. Pokud najde jeho kancelář.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249081