JAK SI DOPŘÁT MILENCE
101
editovala a do kterých jsem přispívala, ženám prodávala nespokojenost, aby se samy cítily tak, že mají něčeho nedostatek, a dál nakupovaly značkové zboží za absurdně přemrštěné ceny a ekonomika vzkvétala, jsem se spojila s úhlavním nepřítelem módy. Protože jsem se cítila spokojená se svým životem, nezbyla ve mně žádná touha soutěžit v tom, kdo nosí ty správné značky, ani jsem nechtěla být součástí světové hierarchie módní prestiže. Teď jsem v San Niccolò byla součástí něčeho, co bylo uspokojivější než oblékat se do nejnovějších a nejlepších značek. Měla jsem komunitu a vztahy s lidmi ve městě, které naplňovaly většinu mých potřeb. Tady v tomhle skladu jsem se prohrabávala oblečením a jediné, co mě napadalo, bylo, že tohle nepotřebuju. Dino mě našel, jak s prázdnýma rukama stojím mezi věšáky a kručí mi v břiše. Byl odhodlaný mi něco dát, a tak se vydal přímo k regálu s kašmírovými svetry a jeden vytáhl, na zkoušku barvy mi ho přiložil k obličeji. Byl tmavě levandulový, něco mezi fialovou Florencie a bledou lila jejích kosatců. „Pro tebe,“ vrazil mi ho do ruky, bez ohledu na mé námitky. „Amore, prostě na tom trvám, musíš si ho vzít.“ Přijala jsem. Byl nádherný, a ještě víc proto, že byl od něj. S měkkým svetrem v rukou jsem šla za ním k autu, kde se ke mně otočil a naposledy si potáhl z další cigarety. „Teď už jsem jen tvůj, amore!“ slíbil se širokým úsměvem a odhodil nedopalek. „Vezmu tě na oběd.“ Dino se rozhodl, že se naobědváme na venkově. Jeli jsme dál na jih krajinou cypřišů a olivových hájů rozptýlených po zvlněných kopcích zalitých zlatým světlem. Byl to klasický výjev jak z toskánské pohlednice, naprostá nádhera. Po půl hodině jsme zastavili v nijak zvláštním městečku, Dino mě vzal kolem ramen a šli jsme do restaurace na velkém centrálním náměstí, o které sliboval, že je „bááááááječná“. Jak jsme procházeli přes náměstí, srdce mi bušilo a tolik jsem ho chtěla políbit, že jsem si nebyla jistá, jak dlouho se ještě udržím. Oběd byl oprav-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249079
102
BELLA FIGURA
du báječný, ale já jsem stěží vnímala, co jím, protože mě neskutečně rozptylovali motýli v břiše. Potom Dino prohodil, že uvnitř restaurace je moc tma, a tak jsme se rozhodli, že si kávu dáme venku na sluníčku. Dovedl mě do kavárny na náměstí. Chtěla jsem si objednat cappuccino, ale Dino zděšeně zvedl ruku. „Cappuccino se nikdy nepije po jedenácté dopoledne,“ okřikl mě jako malé dítě. „Je špatně, mléko po jídle, ne, ne...,“ skoro vrtěl prstem. Objednal mi caffè macchiato caldo – malé espresso s trochou horkého mléka. „Je jako mini cappuccino, ale ne tak špatné na žaludek,“ vysvětloval, zatímco já jsem se snažila, aby se mi netřásla kolena. „Já po jídle nesnesu ani macchiato. Po jídle se mléko prostě nepije.“ Až teď mi došlo, že výraz ve tváři Kiccy, když jsem si při našich cestách do Itálie objednávala po obědě cappuccino, bylo stěží potlačované zděšení, a že mě nezastavila čistě z lásky. Své espresso vypil naráz. Já jsem usrkávala macchiato a sledovala ho, jak uprostřed náměstí kouří a telefonuje. Ani na chvíli ze mě nespustil oči. Vstala jsem a šla za ním. „Jsme tak blízko Sieny, že by byla tragédie tam nezajet,“ navrhl. Potom se zamračil: „Problém je, že za hodinu mám schůzku ve Florencii a obojí nestihnu.“ „Aha, no, to nevadí, pojedeme jindy,“ rozhodla jsem a snažila se zakrýt své zklamání. „Pojeďme zpátky!“ „Možná bych tu schůzku mohl přesunout...“ „To je na tobě!“ „No, to záleží...,“ nedokončil a věnoval mi dlouhý pohled, který mě zasáhl do břicha. „Na čem?“ zeptala jsem se, najednou plachá. Díval se na mě, hlavu nakloněnou na stranu, na rtech mu hrál náznak úsměvu, když pomalu udělal krok směrem ke mně. „Na tomhle... Baciami, amore!“ A tam, uprostřed náměstí topícího se ve slunci, mě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249079
JAK SI DOPŘÁT MILENCE
103
objal a konečně políbil. Zpívali ptáci a stromy se chvěly v mírném větru. Přimáčkla jsem se k němu a roztála pod nejsladším polibkem, který jako by trval věčnost. Když jsme se konečně museli nadechnout, požitkářsky si olízl rty a prohlížel si mě. Potom mě políbil znovu, jemně, zatímco já jsem stěží popadala dech. „Teď to zruším...“ Jakmile si vyřídil telefon, rozveselili jsme se jako děti, které nemusí do školy. Běželi jsme zpátky do auta. Natáhl ke mně paži a já jsem se posunula, takže jsem byla opřená o jeho rameno a líbala jsem ho na tvář, na krk i na rty, zatímco řídil. Na každé červené jsme se líbali tak dlouho, až na nás auta za námi troubila, aby nás od sebe oddělila. Cesta se zvedala k hradbám Sieny, krajina za námi padala do údolí plných slunce a leskla se ve světle. Jeho ruka spočívala na mém koleni a já jsem nahlas vzdychla. Mávl rukou ven z okna. „Moje země, amore.“ Ukazoval mi ji pyšně, toskánský muž ve své krajině. Zamilovala jsem se, napadlo mě. Siena byla pro nás s Dinem to zářivé odpoledne jako stvořená. Teď, když jsme se konečně políbili, nemohli jsme přestat. Jeho rty přesně zapadaly do mých, jeho tělo dokonale doplňovalo to moje a jeho hřejivá pozornost byla tak známá a zároveň tak vzrušující, že jsem nevěřila, že ještě nejsme milenci. Usazení v tom slastném bodě mezi pálící touhou a jejím naplněním jsme měli oči jen jeden pro druhého. Prudké středověké schody v Sieně se možná prohýbaly pod zástupem obdivovatelů, ale my jsme si jich sotva všímali. Držel mě pevně a za chůze na mě jeho polibky dosedaly jak motýli. Na krásu Campa v Sieně jsem nebyla připravená, obrovský kruhový střed, prostor ze všech stran obklopený vysokými středověkými paláci, uprostřed propíchnutý vysokou štíhlou věží zvedající se z monumentální stavby Palazza Pubblica. Byla to nádhera, úplně jiná než ta florentská, a já jsem tam stála a obdivovala ji, zatímco Dino mi ukazoval jednotlivé budovy a vysvětloval, že tenhle kruhový
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS249079