už nejsem v kiltu, ale v džínách, a hlavně: jsem nezraněný. Vycházím z otevřených dveří. Ještě špinavější chodba plná odpadků. Vypadá to jako chodba starého hotelu, lemována vlhkými, zasviněnými zdmi a dveřmi otevřených pokojů, osvětlena jen dvěma slabými obnaženými žárovkami, z nichž jedna bliká. Tam, odněkud z venku, jsou slyšet sirény a zneklidňující hlasy dětí. Na konci chodby je zpola otevřené vysouvací okno a nad ním nápis: Vítej doma, Luboši. Jdu k němu. Z prvního otevřeného pokoje se linou zvuky sólující elektrické kytary. Nenápadně tam nahlížím: na kytaru hraje černoch se zavřenýma očima, oděn v barevném šatu – Jimi Hendrix. V pokoji naproti se na posteli vlní nějaká rašple coby víla hippies a pod ní se svíjí spousta nahých těl. Poznávám píseň, kterou zpívá – je to Janis Joplin. Ve třetím pokoji pobíhá polonahý muž, který o sobě prohlašuje: „Jsem král ještěr!“ (Jim Morrison) Už to chápu! Zemřel jsem a teď jsem ve společnosti lidí, kteří zemřeli v sedmadvaceti letech. Hm...je lichotivé, že jsem ve společnosti takových hvězd, ale fakt, že je po mně – je poněkud překvapující, až zarážející. Proti mně chodbou kráčí: „Kurte Cobaine, seš to ty?“ „Ano, jsem. Vítej, Luboši.“ „Ruku na srdce – že já jsem mrtvej.“ „O tom silně pochybuji.“ „Lžeš! Přece ty lidi a tak.“ „I ne, Luboši. Proč bych ti měl lhát?“ „Na tom něco bude...“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248650
„Ano. Je.“ Jsem trochu zklamaný – doufal jsem, že umírám jako rocková hvězda. „Kurte – jak to, že mluvíš česky?“ „Nemluvím. Ty mluvíš anglicky.“ „Safra, Kurte – ty v tom zase jedeš!“ „Takhle to tu chodí.“ „Kde? V pekle?“ „Tohle není peklo.“ „Tak co to je?“ „Sen.“ Znovu! se probouzím: vidím jen jedním okem – levé je zamlžené, hodně zamlžené. Tím pravím, poznávám nemocniční pokoj. Jsem v erárním pyžamu a volám doktora. Nic. Volám znovu... Po třetím zavolání přichází muž v bílém plášti. „Kde jste? Volám na vás celou věčnost!“ „Dobrý den. Teď jste na mě – snad – nevolal, pane Poustko.“ „Ano, volal.“ „Ale vy jste volal – to máte jedno. Jak se cítíte?“ Sahám si na hlavu – je ovázaná. „Ujde to. Nevim. Kolik dní jsem byl mimo?“ „No... byl jste mimo asi tři hodiny.“ „Vážně? Zdálo se mi to jako věčnost. Střelili mě do hlavy a já byl v kómatu jen tři hodiny? (Lépe řečeno by to bylo: Střelil jsem se do hlavy.) Hmm...“ „Nebyl jste v kómatu – jen jste spal.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248650
„Jste si jistý, doktore?“ „Ano – soudě podle toho chrápání – ano.“ „Ale já...“ „Dva pánové mi řekli, abych vám řekl, že: to celé byl opravdu jen vtip. Ta pistole byla jen atrapa. Zazněl z ní výstřel a vy jste se zřejmě lekl a upadl – uhodil jste se o držák na toaletní papír – máte dva stehy. Za ty pány se chce omluvit jedna dáma, která čeká venku: Zuzana...“ „Kořínková.“ „Ano.“ přikyvuje muž v bílém a chystá se k odchodu. „Doktore?“ Tázavý pohled. „Koho jsem to předtím volal, když ne vás?“ „Svého otce.“ Mé citové pochody ve spánku se mi hnusí. Přichází Zuzana a omlouvá se mi. Říkám: „Dobrý, dobrý.“ Oznamuje mi, že je s Dominikem těhotná a ptá se, jestli nic nepotřebuji. „Blahopřeju. Ne, nic, nic.“ Zuzana odchází. Volá mi Cohleen, má matka. „Ne mami, nic nepotřebuju.“ Volá mi Tim: „Myslím, že ne, Time. Ne, nic nechci.“ Dejte mi všichni pokoj!
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248650