96 |
práce na překladu a přípravě výboru. Poprvé vyšla v časopise Host do domu v roce 1969,8 podruhé se na veřejnost dostala v porevoluční části sbírky Vteřinové smrti (připojená dedikace Památce Jana Lopatky)9 a potřetí v rámci vydání druhého svazku Brouskova básnického díla v roce 2015.10 Kromě věnování Lopatkovi autor do textu během vydání nezasahoval. Podobně jako v ostatní tvorbě i zde text vyžaduje od svého čtenáře určitou předchozí znalost — nezná-li recipient ústřední data Hölderlinova života a alespoň základní rysy jeho díla, těžko může proniknout za první vrstvu veršů, viz například dvojverší: „Nyní se více již nejmenoval svým jménem. / Nyní se jmenoval Killalusimeno.“11 O Brouskově osobním vztahu k Hölderlinovi lze mnohé vyčíst z jeho úvodní eseje k překladům. Hned v úvodu formuluje svůj pohled na úděl básníka, a to ve shodě s výroky roztroušenými napříč jeho vlastní poezií: „Zdálo by se mi, že spíše než dar jedinečného talentu bývá básníkovi nabídnuto cosi komplexnějšího — možnost jedinečně riskantního osudu, příležitost naplňovat ho svou vlastní aktivitou, s neúhybnou a třeba i sebezničující vnitřní důsledností.“12 O kousek dál lze číst: „[…] může postihnout jen to, co je opravdu skutečné, jedině tak může ožít mrtvá skutečnost, jedině tak se může stát sama sebou, tj. ,uskutečnit se‘.“13 Dar poezie vidí Brousek jako úděl, vykupovaný námahou, přitom za dílo lze — a je třeba — ručit životem. Akt poezie je mu jedinou cestou ke svobodě i násilím na sobě samém. Básník píše, protože musí, v jeho díle nabývá podobu to věčné, a je za to stíhán velkými výzvami života. A nejen to: „[…] pro Hölderlina, více než pro kohokoliv jiného, je báseň především rozhovorem, příležitostí rozmlouvat, rozhovorem protrhávat svou fatální osamělost, nevyslyšenou ,samomluvu samotářů‘, jedině skrze rozhovor lze nalézat kontakt s lidmi i předmětným světem […].“14 Hledání slova se obrací nejen k věčnosti, ale také k těm, kteří ono hledání s básníkem sdílejí, jejich existence je součástí tvorby. Antonín Brousek předkládá v poučeném úvodu věrohodný výklad Hölderlinova života a díla, přičemž je zřejmé, 8 Host do domu 1969, č. 17, s. 18–20. 9 Antonín Brousek: Vteřinové smrti. Český spisovatel, Praha 1995, s. 104–105. 10 Barbora Chybová: Antonín Brousek: Básnické dílo 2, překlady, cit. d., s. 276–277. 11 Antonín Brousek: „Požár Hölderlinovy věže“. Host do domu 1969, č. 17, s. 18. 12 Barbora Chybová: Antonín Brousek: Básnické dílo 2, překlady, cit. d., s. 41. 13 Tamtéž, s. 59. 14 Tamtéž, s. 59–60.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248338
| 97
že ho k porozumění vedla vlastní senzitivita, cit pro věci přesahující každodennost, pocit životní odpovědnosti i potřeba kontaktu, sdílení. Dokáže odhalit principy a pnutí cizí tvorby, protože ty mu bezpečně ukazují směr.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248338
98 |
Emigrace
Ačkoli neexistují přesné statistiky, odhaduje se, že v letech 1968–1989, tedy v takzvané druhé emigrační vlně,1 odešlo z tehdejšího Československa okolo dvou set tisíc osob. Sociální složení této druhé vlny odchodů se od emigrace po roce 1948 lišilo — zatímco bezprostředně po únoru 1948 byla motivace odchodu především politická, spojená s vírou, že se nový režim nemůže dlouho udržet a že je třeba uchovat si vlastní kulturu, zvnějšku doprovázená bohatým společenským životem krajanských komunit, po sovětské okupaci odcházeli jednak lidé z politických důvodů, kteří během pražského jara doufali v možnost vytvořit vlastní československou podobu socialismu, jednak odborníci z důvodů ekonomických, kteří v Československu nenacházeli uplatnění a odpovídající ohodnocení. Ti se do života krajanských komunit zapojili jen zřídka. Jejich snahou byla spíš rychlá a úspěšná integrace v hostitelské zemi a snaha po vybudování společenského postavení, jistě ovlivněná vědomím, že život v emigraci může představovat i definitivní stav, neboť zklamání z konce pražského jara definitivně pohřbilo jakékoli iluze 1 Zdeněk R. Nešpor: Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty. Prolegomena k so-
ciologickému studiu českých emigračních procesů 20. století se zvláštním zřetelem k západní reemigraci 90. let. Sociologický ústav Akademie věd ČR, Praha 2002, s. 50. Pro potřeby textu se přidržím zažité terminologie a emigrační vlnu po roce 1968 budu označovat jako druhou, ačkoli z historického hlediska se jednalo přinejmenším o čtvrtou vlnu hromadných odchodů z českých zemí. Také odhadovaný počet emigrantů ve sledovaném období kolísá, Nešporův údaj přitom představuje jeho spodní hranici.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248338