„Bude to dobré, Eleanor,“ ujistil mě otec. „Ano, budeš v pořádku,“ přidala se máma. „Zase se postavíš na nohy. Doufám, že se brzo vrátíš do knihovny. Když se teď omezují státní rozpočty, není vhodná doba na to, aby člověk nějak ohrozil svoje zaměstnání. Mimochodem, nedávno jsem mluvila s jednou přítelkyní a její dcera pracuje v právnické knihovně. Spolupracuje s vysoce postavenými právníky na důležitých případech. Mohla bych jí zavolat, nebo jí dát tvoje číslo, kdybys chtěla. Ta firma má pobočky i na západním pobřeží.“ Vždycky jsem věděla, že matka nepromešká jedinou příležitost, aby mi připomněla, že bych mohla být něco víc. Dělat něco působivějšího. Asi nebyl důvod myslet si, že propásne tuhle šanci z obav, že by to vyznělo necitlivě a trapně, jen mě nenapadlo, jak to dokáže všechno vyslovit jedním dechem. V jejích slovech jsem slyšela zklamání, jak daleko jsem se odchýlila od jejich nadějí. Tohle se stává, když jste jedináček. Když rodiče chtějí další děti, ale už to nejde, a tak si do vás promítnou všechny sny, chtějí z vás mít svoji zmenšenou verzi. A když jim pak dojde, že nejste jako oni, najednou nevědí, co si s tím počít. Vždycky mě to trápilo, dokud jsem se neodstěhovala sem, daleko od jejich nesouhlasných pohledů, odsuzujících hlasů. Tady mě to netrápilo, až doteď. Asi proto, že až doteď jsem rodiče nepotřebovala. Sice jsem tvrdila, že Benovu smrt mi nic nemůže ulehčit, ale asi jsem v sobě přece jen chovala náznak naděje, že podpora rodičů by mi tu tíhu trochu pomohla unést. „Ne, díky, mami,“ odpověděla jsem a doufala, že tím náš hovor skončí. Že to máma protentokrát vzdá, jen aby se mi to příště pokusila vnutit ještě urputněji. „Nepotřebuješ od nás něco?“ zeptal se táta. „Ne, nic, tati. Jen jsem vám to chtěla povědět. Mějte se dobře a užijte si večer.“ „Dobře. Upřímnou soustrast s tvou ztrátou, Eleanor.“ A máma zavěsila. „Chceme pro tebe jen to nejlepší, Elsie,“ ozval se táta. Zaskočilo mě, když jsem z jeho úst slyšela tohle oslovení. Snažil se. Znamenalo 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248179
to, že se snaží. „My jen… nevím, jak…“ Slyšitelně vydechl a začal znova. „Znáš maminku.“ Nic dalšího už nedodal. „Znám.“ „Máme tě rádi,“ prohlásil. Odpověděla jsem: „Já vás taky,“ spíš ze slušnosti, než že bych to tak cítila, a ukončila jsem spojení. „A je to.“ Anna mě vzala za ruku a přitáhla si ji k srdci. „Jsem na tebe tak hrdá. Zvládla jsi to tak, tak dobře.“ Objala mě a já jí zabořila obličej do ramene. Její náruč byla k vybrečení vždycky připravená, ale slýchala jsem legendy o bezpečí mateřské náruče a zrovna teď by se mi jedna hodila. „Jo,“ hlesla jsem. „Tak já si asi půjdu lehnout.“ „Dobře.“ Anna posbírala ze stolu talíře. Její byl prázdný, jen upatlaný od javorového sirupu. Můj byl čistý, ale zůstal na něm skoro celý lívanec. „Kdybys měla hlad, řekni.“ „Jasně.“ Už jsem ale byla na cestě do ložnice, a když jsem se natáhla na postel, věděla jsem, že už nikdy nebudu mít hlad. Dívala jsem se do stropu. Nevěděla jsem, kolik času uteklo, když jsem si vzpomněla, že Benův mobil pořád někde existuje. Že to číslo neumřelo s ním. A tak jsem na něj zavolala. Poslechla jsem si jeho nahraný hlas, zavěsila a vytočila číslo znova.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248179
LEDEN
B
yl deštivý a studený sobotní večer. Nebo aspoň studený na Los Angeles. Asi deset stupňů nad nulou a větrno. Vítr ohýbal stromy a hnal déšť šikmo k zemi. Teprve minula pátá odpoledne, ale slunce už zapadlo. S Benem jsme se rozhodli zajít do vinárny nedaleko od mého bytu. Ani jeden z nás si na víno moc nepotrpěl, ale vinárna hostům zajišťovala parkování, takže to byla možnost, jak se namočit co nejmíň. Když jsme se dostali ke stolu, svlékli jsme si vlhké kabáty a načechrávali si vlasy. Uvnitř bylo ve srovnání s počasím venku teplo a útulno, měli jsme pocit, jako bychom seděli u táboráku. Objednala jsem si salát caprese a dietní kolu. Ben si dal těstoviny a sklenici Pinot Noir, a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme vlastně ve vinárně. „Víte co, zrušte tu kolu, dám si k pití totéž.“ Číšník posbíral menu a odešel. „Nemusela sis objednávat víno, jestli na něj nemáš chuť,“ ozval se Ben. „Víš, jak se říká – když jsi v Římě…“ Za okamžik se před námi objevily sklenice na stopce, do půlky naplněné rudou tekutinou. Zakroužili jsme vínem, usmáli se na sebe a předstírali, že víme, co děláme. „Jemná vůně ostružin,“ prohodil Ben, „a ještě…“ Upil maličký doušek jako degustátor. „Cítím tam dřevitý podtón, co myslíš?“ „Hm.“ Upila jsem ze své skleničky a předstírala, že o tom přemýšlím. „Velmi dřevité. A robustní.“ Rozesmáli jsme se. „No jo!“ vyhrkl Ben. „Robustní, na to jsem zapomněl. Vinaři milují, když můžou říct, že je robustní.“ Pak se napil už normálně. „Upřímně, mně všechna vína chutnají stejně.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248179