VI. DRUHÁ A TŘETÍ SYMFONIE (1891–1897)
a Titan, „hudební skladba [Tondichtung] v podobě symfonie“, jak uváděl oficiální program.
Jak Mahler zkoušel Titana Na první zkoušku v koncertním domě Mahler pozval Ferdinanda Pfohla, jenž nám zanechal její popis. „Mahler tam nahoře u dirigentského pultu připomínal bronzovou sochu, tak klidně stál, soustřeďuje veškerou energii a vůli na svůj umělecký úkol.“ Cílevědomý skladatel dal orchestru nejprve přehrát Titana jako celek, pochválil hudebníky „za schopnost hraní z listu“ a přistoupil „k vlastnímu zkoušení“, přičemž pečlivě dbal na „sebemenší podrobnosti přednesu“. Při zkoušce nedosahovaly kotle fortissima, jaké si při přechodu do finále Mahler přál. Pasáž několikrát opakoval, ale „bubeník nedokázal splnit jeho požadavek“. Nespokojený Mahler seskočil do orchestřiště, „vyrval bubeníkovi paličku z ruky a před udiveným orchestrem začal pasáž velice svojsky vybubnovávat sám“. Ve chvíli nejvyššího vypětí mu však palička vyletěla z ruky a „velikým obloukem přistála mezi hudebníky“, kteří začali bouřlivě tleskat. Pfohl uzavírá: „V takových chvílích Mahler připomínal fanatika nebo člověka posedlého jediným cílem: absolutní věrností hudebního projevu.“52 V době před koncertem se Pfohl rovněž stal svědkem toho, jak Mahler váhal ohledně názvu a programu svého díla, protože chtěl-li alespoň „trochu pomoci posluchačům“, byl program nezbytný. Později však zjistil, že program ještě více znesnadňuje porozumění dílu, a změnil názor: „Program? Význam? Musí je objevit sami!“53 V průběhu zkoušek pozval Mahler na koncert Richarda Strausse, advokáta Hermanna Behna a kritika deníku Berliner Börsen-Courier George Davidsohna, proslulého pokrokovými názory. Tomu Mahler kromě jiného napsal: „Jsem si vědom toho, že narazím na silný odpor. […] Proto potřebuji osobnost, jakou jste Vy, velevážený pane. Cítím k Vám hlubokou úctu nejen kvůli autoritě Vašeho hlasu, ale také kvůli tomu, že rozumíte moderním snahám a dovedete se do nich vcítit, a v tomto mimořádném případě k Vám vzhlížím jako k anděli vykupiteli.“54 Bouřlivý potlesk následující po koncertě přehlušil hvízdání několika Mahlerových nepřátel. Obecenstvo přijalo vřele jak písně, tak Titana. Josef Sittard v Hamburger Correspondentu přesto na Mahlera opět zuřivě zaútočil. Odsoudil jeho hudbu jako „výplod subjektivity puštěné z řetězu, postrádající jakýkoli námět a jakoukoli estetickou základnu“. Napsal, že ohlušující rámusení Symfonické 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248005
GUSTAV MAHLER
básně fackuje estetické cítění a Jízda valkýr je ve srovnání s „pekelným běsněním“ závěru „libým vánkem“. To Ferdinand Pfohl v deníku Hamburger Nachrichten uveřejnil, jak se dalo čekat, mnohem výstižnější recenzi. Chválí zejména „nejosobitější větu“ díla, pohřební pochod, jehož „nálada je od prvního taktu zcela mimořádná“. Dílo jako celek mu navzdory rozvláčnosti připadá „geniální“. I další články v tisku dokazují, že 27. října 1893 Mahler na sebe upoutal pozornost jakožto skladatel. O dva týdny později Mahler odjel do Wiesbadenu, aby tam 17. listopadu 1893 oddirigoval tři Humoresky. Cestou se zastavil v Mohuči, kde na něho čekalo příjemné překvapení: nakladatelství Schott prodalo 300 výtisků písní s klavírním doprovodem. Nicméně den po wiesbadenském koncertě ředitel Ludwig Strecker kategoricky odmítl vydat písně s doprovodem orchestrálním. Ty totiž měly – i podle Mahlerova názoru – jen částečný úspěch, což potvrdilo i vlažné přijetí u kritiky. Mahler po Streckerově odmítnutí požádal o radu neznámého adresáta (snad šlo o drážďanského kritika Ludwiga Hartmanna). V závěru dopisu si hořce posteskl: „Obecenstvo, které mne nezná a které o mé hudbě nic neví, bude zpočátku vždy vyvedeno z míry. A já vím, že to není kvůli ‚přílišné hloubce‘, ale zcela jistě jen kvůli jednoduchosti a nestrojenosti přednesu.“55 Koncem roku 1893, povzbuzen částečně příznivými výsledky koncertu z 27. října 1893, začal Mahler znovu „pracovat sám pro sebe“. Při listování starými rukopisy našel Píseň žalobnou, starou třináct let, a upravil partituru pro případné provedení. Překvapen kvalitou svého raného díla napsal Natalii: „V tom podstatném byl onen Mahler, jakého všichni znáte, zcela vyzrálý už tehdy. Nejvíce nepochopitelné je pro mě to, že nemusím nic měnit ani v instrumentaci, natolik je zvláštní a novátorská. […] Uvidíš, že v době, kdy jsem o Chlapcově kouzelném rohu neměl nejmenší tušení, jsem jej v duchu již ‚prožíval‘.“56 Ve čtvrtek 4. ledna 1894 oznámil Justi, že dílo dokončil a předal opisovači.57 V tomto období sužovala Mahlera, který se již před rokem pevně rozhodl, že z divadla odejde ihned po vypršení smlouvy, tj. začátkem roku 1894, další velká starost. Nové místo zatím nenašel a Pollini chtěl, aby stůj co stůj zůstal v Hamburku. Mahler toho využil a žádal po něm ústupky, především aby mu dovolil dirigovat Mozartovy a Beethovenovy symfonie. A protože se brzy mělo uvolnit místo prvního kapelníka v Hamburské fi lharmonii, poprosil Pfohla, aby mu je pomohl získat: „Pud sebezáchovy a hrozba ztráty sebeúcty mi velí, abych dirigoval koncerty. […] Vím tak jistě, jako že tu stojím před vámi, že už konečně musím řídit nějakou Beethovenovu či Mozartovu symfonii. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248005
VI. DRUHÁ A TŘETÍ SYMFONIE (1891–1897)
Rád bych se zachránil, a za těchto okolností to mohu dokázat jen s vaší podporou a pomocí.“58 Přestože první Pfohlovy pokusy ztroskotaly, Mahler o své pravdě nepřestal pochybovat. „V divadle nelze dosáhnout dokonalosti. Divadelní aparát je příliš složitý. […] Byl bych nejraději dirigentem koncertním, na pódiu bych mohl mít nepoměrně lepší výsledky,“ svěřil se českému skladateli Josefu Bohuslavu Foersterovi.59 Mahler, posedlý touhou po dirigování koncertů, se upnul k naději, že vystřídá Bülowa, jehož zdravotní stav se zhoršil natolik, že přestal vycházet z bytu. Bülow Mahlera už 15. září 1893 ujistil, že je jeho oddaným obdivovatelem a že by mu rád pomohl. Zdálo se tedy, že Mahler má vcelku dobré vyhlídky. Mezitím se 2. ledna 1894 dočkal obrovského úspěchu po hamburské premiéře Verdiho Falstaffa. Zároveň zkoušel Smetanovu Prodanou nevěstu, kterou velice obdivoval a která se do té doby uváděla jen v Čechách, ve Vídni a v Berlíně. Při zkouškách Prodané nevěsty se spřátelil se zpěvačkou Bertou Foersterovou-Lautererovou a jejím manželem, skladatelem, učitelem a hudebním kritikem Josefem Bohuslavem Foersterem. Mahler s mladým Foersterem rád dlouze rozmlouval. Jednoho večera ho uvedl do vytržení Tryznou, a tak mu později přehrával na pianě i úryvky svých dalších děl.60 Prodaná nevěsta měla premiéru 17. ledna 1894 v přítomnosti mnoha divadelních intendantů a ředitelů a vynesla Mahlerovi jeho největší hamburský úspěch při uvedení nového díla. Celou zimu a celé jaro 1894 si Mahler pravidelně psal s Richardem Straussem. Ten prosadil uvedení Titana na festivalu, jejž začátkem června 1894 uspořádal Spolek německých skladatelů, a Mahler se na oplátku snažil přesvědčit Polliniho, aby dal na program Straussovu nejnovější operu Guntram. Mahlerův vztah ke Straussovi, založený na „výměně zdvořilostí“, poněkud narušil dopis, jejž Mahler dostal 3. února 1894. Strauss právě odcházel z angažmá ve Výmaru a oznamoval mu, že Pollini na něm vyzvídal, zda by v hamburské Opeře nepřijal místo dirigenta. Ohromený Mahler zavětřil nějaké temné pletichy ze strany Polliniho a ihned odpověděl: „Nevím, co si o té věci mám myslet. Pollini je úskočný člověk. Bůh ví, co tím sleduje.“61 Pollini však už 4. února 1894 večer, o přestávce Prodané nevěsty, přišel za Mahlerem do šatny a přikázal mu, aby se nazítří dostavil do jeho kanceláře k definitivnímu podpisu nové smlouvy. Druhý den ráno předložil vedoucí kanceláře Mahlerovi smlouvu na dalších pět let, už s Polliniho podpisem. Když si Mahler ověřil, že smlouva obsahuje všechny jeho požadavky, podepsal ji v domnění, že Pollini hodlá část repertoáru svěřit Straussovi. Spolupráce Mahlera se Straussem by nejspíš skončila bojem o vliv, ale nakonec k ní nedošlo, neboť Strauss přijal místo v Mnichově. Jeho role v této 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS248005