Pam se na něj usměje. „A budu moct tvrdit, že jsem tam byla.“ Když vlak zastaví v Cortoně, stará paní odemkne nádražní kavárnu a rozsvítí. Otevřela jen kvůli nám – nikdo jiný na nádraží není –, už sedí na plastové židličce před kavárnou a pozoruje nás. Cortona stojí, podobně jako Orvieto, na kopci, ale tady žádná tramvaj do města nejezdí a podle jízdního řádu už odjel poslední dnešní autobus. „Jak jinak,“ zlobí se Pam. „Já bych se toho nebál.“ Peter přejde k malé nástěnce, nahoře je napsáno TAXI. „Tý jo, čísla na konkrétní lidi. Na pět cortonských taxikářů! Komu mám zavolat? Pietrovi, nebo Angele?“ Pam vzdychne, podívá se na hodinky. „Nic nestihnem. Nemá to cenu.“ „Dobře, vyhrává Angela,“ rozhodne Peter a vyndá telefon. Pam se posadí na obrubník a sleduje ho. „Jeho nic nerozhodí.“ Podívá se na Cortonu. To město si z nás utahuje. „No není to k vzteku? Teď nemyslím Petera, ale Itálii. Nic tu nefunguje. Tady bych teda žít nemohla.“ Stará paní to vzdává, už kavárnu zavírá. „Pořád tu jen na něco čekám,“ stěžuje si Pam dál. „A to jsem do Florencie vůbec nechtěla.“ „Tak co tu děláš?“ Jsem ráda, že jí tu otázku můžu oplatit. „Protože si rodiče myslí, že mi to prospěje. Podle mě se jen chtějí chlubit, že dcera studuje v Itálii. Nebo mě chtěli dostat od mýho kluka. Jako bysme už toho neviděli tunu. Jenže táta tvrdí, že není nad to zkusit někde delší dobu žít, užít si to se vším všudy nebo tak nějak.“ „A ty mu chceš dokázat, že se plete.“
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247657
„V každým případě se o to snažím.“ Ale usmívá se. „Jsou tví rodiče rádi, že teď žiješ tady? Jasně, je to něco úplně jinýho. Jsi dospělá.“ Kdyby jen tušila. „Rodiče se o mě zas tak nestarají,“ prohlásím a je to pravda. „Táta má novou rodinu, děti.“ „A máma?“ „Ta je úplně jiná než já.“ Ta by mi řekla: vzchop se. Taky že mi to řekla, když jsme se naposledy viděly. V červnu. Přijela pracovně do Bostonu, sešly jsme se v salonku hotelu, kde byla ubytovaná a kde se, jak se ukázalo, právě konala soutěž Malá miss patriotka. Měla jsem dojem, že se mi vysmívá celý svět. Po chodbách se promenádovaly zmalované holčičky ve věku čtyři až šest let, a kdykoliv uviděly zrcadlo, vyzývavě zapózovaly. Za ruce je vlekli rodiče, ti byli většinou tlustí a hodně jich bylo naštvaných. Když jsem vešla do foyer, krčila se v jednom rohu holčička a její otec na ni řval. Máma byla v kostýmku, připravená na schůzku, která ji čekala po schůzce se mnou. Měly jsme řešit moji váhu. Dívala jsem se na mámu, přikyvovala jsem, ale všechno to šlo mimo mě. Přikývla jsem, když řekla „k doktorovi“, přikývla jsem, když řekla „na psychoterapii“. „Ještě nějaké přání?“ zeptal se číšník. Máma ho mávnutím ruky poslala pryč. Napila jsem se kávy. Ze salonku jsme měly výhled do bazénu – z princezen už zase byly děti s mokrými, dozadu ulíznutými vlasy. Voda vypadala modrá, obličeje holčiček bílé a o tom, že něco není v pořádku, svědčily jen jejich mývalí oči – holčičky poskakovaly v mělké části bazénu a po tvářích jim stékala řasenka. Představila jsem si, jak se při pohledu zblízka oční stíny, podkladové báze, tvářenky a rtěnky mísí ve vodě jako barvy ve skleničce se štětci.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247657
„To je děs,“ poznamenala máma. „Tohle jsem nečekala – rozhodně ne tady. Půjdeme jinam?“ Zavrtěla jsem hlavou. Položila mi ruku na moji, chtěla, ať se jí podívám do očí. Vypadala ztrápeně, ale ještě jinak – rozpačitě? Zahanbeně? Snažila jsem se uhnout pohledem, ale její oči mi to nedovolily. „Holčičko, musíš se vzchopit. Takhle se nemůžeš chovat. Tohle není náš styl.“ Prý náš. Jenže já nikdy nebyla jako ona. Nikdy jsem nebyla tak drsná, tak houževnatá, nikdy jsem nedokázala zatnout zuby a jít dál jako ona – rázovala, my dcery jsme vlály za ní, a když jsme jí nestačily, smutně se na nás ohlížela. Ona přežila. Tak proč to nedokážeme i my? Vlastně ne. Kate to dokázala. Kate to zvládla. Kate věděla, jak se s tím vypořádat. „Tvoje sestra mi říkala, že se ti snaží pomoct.“ Vůbec mi tím nepomáháš. „Hanno, dej na ni. Musíš se vzchopit. Slyšíš? Takhle se nemůžeš chovat.“ „S mámou si moc nevoláme,“ prozradím Pam. Asi v mé odpovědi slyšela ještě něco jiného, protože se najednou zatváří mile. „Tak to mě mrzí,“ prohodí. „Vím, že se chovám jako spratek, měla bych být ráda, že na mě rodiče nekašlou. A tady je to úžasný. Jenže to není opravdovej život.“ Vzdychne. Mám chuť namítnout, že tohle všechno je opravdové: starověké tunely, tufový prach, který se na nás lepí, majitelka kavárny, která se snaží protlouct díky hrstce turistů. „Ani vejška mi nepřipadá opravdová. Je to jen hra. A já jsem přitom připravená se někam posunout. Jsem připravená na to, co má přijít.“
107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247657