p e t r a m a r t i š k o vá
•
l éto na vodě
„To není vada,“ řekl rozhodně a podíval se mi zpříma do očí. Měly barvu letní oblohy a zdálo se mi to, nebo se mu řasy dotýkaly obočí? Nejspíš bych na něj zírala jako na obrázek až do konce svých dní, kdyby se ze sklepů nevyhrnula celá naše banda. „Jé, co tu vy dva děláte?“ zajímala se Sabina. „Jestli oni tady náhodou nemají randíčko,“ pokřikoval Kikin a zatímco Matěj mu se smíchem ukázal vztyčený prostředník, já jsem nezadržitelně rudla. „Spíš se zase ségře udělalo blbě z toho, co viděla,“ ušklíbla se Beata. „Proč by se jí mělo dělat blbě?“ nechápal Dave. „Protože se hroutí při pohledu na krev a vůbec je cíťa.“ Nejradši bych Beatu nakopala do zadku, ale před takovým publikem jsem se nezmohla ani na to, abych ji nějak vtipně odpálkovala. Využila toho, potvora! „To jste měli vidět, když jsme byli loni s našima v Českém Krumlově na zámku. Měli tam výstavu mučicích nástrojů. Normálně sebou švihla!“ Řekla to tak posměšně, že jsem zrudla ještě víc. A možná by ji to překvapilo, ale právě v tuhle chvíli bych dokázala být stejně krutá jako ti ve sklepeních. Během chvíle jsem vymyslela snad deset způsobů, jak své sestře zavřít pusu, a jeden krutější než druhý. „Ty se bojíš mučení?“ zeptal se mě Vojtík a pohladil mě přitom tak roztomile po hlavě, že jsem si ho musela přitáhnout k sobě a vlepit mu pusu. „Nemám ráda násilí,“ vysvětlila jsem. „Ale to já taky ne,“ vykulil oči. „To přece nemá rád nikdo!“ „Násilníci jsou sadistický ubožáci, co si neumějí zvednout sebevědomí jinak,“ řekl pevně Tomáš. „A největší kretén je pro mě ten, kdo sáhne na holku.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247612
p e t r a m a r t i š k o vá
•
l éto na vodě
„Dřív byli lidi krutější,“ přidala se Nela. „Já myslím, že jsou krutí stejně i dnes, podívej se na zprávy,“ nesouhlasil Kikin. „Jasný, jenže člověk se nesmí hned ze všeho vybobkovat,“ machrovala Beata. Asi se jí nelíbilo, jakým směrem se rozhovor stáčí. „Nebát se a neuhýbat, to je moje heslo.“ „Jo, dobrý heslo, hlavně když proti tobě jede kamion,“ utřel ji Matěj a uvolnil tak napětí salvou smíchu. Beata ho poslala na jisté místo a ještě mu poradila, aby tam klidně zůstal navždy a s nosem nahoru odkráčela k věži. „Děkuju,“ šeptla jsem k Matějovi – překvapená, že se mě zastal. „Tvou ségru nejde nemilovat,“ zazubil se na mě. „O kolik je starší?“ „O minutu.“ „Cože?“ Teď byl na řadě s překvapením on. „Jste dvojčata?“ „Jednovaječný. Nevšiml sis?“ „Děláš si srandu, že jo?“ „Vypadám na to?“ „No, hlavně nevypadáš na to, že bys byla její identické dvojče.“ „Díkybohu,“ oddychla jsem si hraně. Matěj se zmateně díval za ségrou a pak zase na mě a brblal si pro sebe, že to není možný. O tom, jak moc jsme se ségrou rozdílné, se přesvědčil znovu ještě ten den. „Hele, tady se píše, že když se dva zamilovaní chytnou za ruku a vystoupají nahoru do věže ruku v ruce, tam se třikrát políbí, zůstanou spolu už navždy,“ předčítala nám Terka z průvodce. „Jé, já to chci zkusit,“ vykřikovala Sabina. „Kdo jde se mnou?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247612
p e t r a m a r t i š k o vá
•
l éto na vodě
„Tak kluci, nehlaste se všichni, nebude vědět, koho si vybrat,“ smál se Kouč klukům, co buď dělali, že ji neslyšeli, nebo se nenápadně vzdalovali. „Mám lepší nápad, dáme soutěž na čas ve dvojicích, když tak moc chcete body,“ napadlo Kouče a holky ho za to odměnily jásotem a hromadným objetím. „No jo, ale co lidi okolo?“ kývl hlavou k davu důchodců, co se zrovna vynořil z věže. „S tím musíte počítat,“ nevzrušoval se Kouč a poslal mamku s Proškem nahoru, aby kontrolovali, že nikdo nešvindluje. „Pravidla jsou jasná, co nejrychleji se dostat až nahoru a zpátky. Nejlepší čas získává tři body do soutěže.“ Holky hned odkládaly batohy a pořádně zavazovaly boty, kluci řešili praktické věci, třeba jako kolik je tam vůbec schodů. „Devadesát šest,“ vyčetla Terka z průvodce. Jen než se na věž vyhrabala mamka s naším tělocvikářem, čekali jsme dobře deset minut. Zatím jsme si vylosovali pořadí. My měli běžet jako předposlední. První vybíhala Denisa s Filipem. Časy se od sebe lišily tak diametrálně, že si Kouč pro jistotu půjčil ještě hodinky od Medvěda. „To není fér,“ vztekala se Sabina, když se celá zpocená přiřítila zpátky. „My tam měli dav turistů a nešlo se přes ně dostat.“ Kouče ale její vyšilování nechávalo naprosto chladným. Řekl, že to je prostě hra a kouzlo místa, což se Sabině samozřejmě vůbec nelíbilo, ale protože byla zřejmě v minulém životě bojovnice Xena, okamžitě vymyslela strategii, jak i s tak hrozným časem vyhrát. Pobíhala po nádvoří a pobízela náhodné kolemjdoucí, aby se šli podívat na věž, že tam uvidí něco, co ještě nikdy neviděli.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247612