jí, kde pracuje, kdy chodí spát a tak dále. Potřebujeme jen, abys měla oči otevřené.“ „Co když přijde na to, že jsem vás viděla?“ vyhrkla. Byla vyděšená. „Nechte mě odejít. Stýkat se s vámi je zrada. Mohli by mě zavřít!“ prudce se zvedla. Popadl jsem ji za ruku. „Eliso!“ škubl jsem jí a zachytil její pohled. „Víš vůbec, co se stalo s Lucasem?“ Zaváhala. „Co by?“ řekla hlasem vratkým jako rozvrzaná židle. „Odjel za rodinou… spolu s Beatrice a Sarou.“ „Lucas je mrtvý,“ řekl jsem. Díval jsem se jí přímo do očí. Ty její se rozšířily hrůzou. „Ty… lžeš,“ zašeptala, ale když jsem ji zatáhnul za ruku, poddala se a sedla si zpátky do křesla. „Nechtěl jsem ti to říkat, Eliso,“ začal jsem. „Věděl jsem, jakou bolest ti to způsobí. Ale je načase, abys konečně pochopila, co je Romero za člověka. Nikdy se o vás nestaral. To on neumí. Jenom lidi využívá. Když Lucas odjel z města, vyslal za ním vojáky – podezříval ho, že využije vlivu své rodiny a pokusí se Stroba sesadit. Dozvěděl jsem se o tom, co Romero chystá, a vydal se Lucase varovat. Jenže jsem přijel pozdě,“ teatrálně jsem klesnul hlasem, zahleděl se do stolu a sevřel ji silněji v afektované hře na bolest. „Sara a Beatrice už byly mrtvé. Lucal umíral. Z břicha mu trčelo kopí. Vojáci ho tak nechali – věděli, že takovou ránu žádný doktor nevyléčí. Zemřel v bolestech. Já… on… řekl mi, ať tě najdu a omluvím se ti. Že ho to moc mrzí. Že se k tobě měl chovat líp, ale – že byl hlupák. On… dal mi tohle, ať ti to vrátím,“ sáhnul jsem si do kapsy a potom k Elise natáhnul otevřenou dlaň. Ležel na ní prstýnek – kovový kroužek ozdobený plechovým čtyřlístkem. Kdyby ji v ten okamžik někdo probodnul, vypadala by stejně. Zírala na prstýnek, oči vytřeštěné, a pak se začala třást, stále víc a víc. Oči se jí zalily slzami. Najednou vymrštila ruku, popadla prsten a rozeběhla se pryč. Nejdřív jsem myslel, že nám chce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247574
utéct, ale ona místo toho zamířila na toaletu – do dveří vpravo ode mě. Podíval jsem se na Mathyase, tvářil se stejně smutně, jako se já cítil. Tohle bylo kruté. Ale musel jsem to udělat. Vytáhl jsem z kapsy cigaretu a zapálil si. „Pořád to nechápu,“ zakroutil jsem hlavou. „Lucas ji zradil. Podváděl ji, nakonec ji odkopnul a ona ho stejně miluje. Proč?“ „Nedokáže si pomoc,“ pokrčil Mathyas rameny. „Láska je jako prokletí.“ Pokýval jsem hlavou. „Není nic, co bys mi mohl o Romerovi říct?“ změnil jsem téma. Nechtěl jsem mluvit o Elise. Zavrtěl hlavou. „Přemýšlel jsem nad tím celou noc, ale už vážně nemám, co bych dodal. On prostě – jako by ani nebyl člověk.“ Ne, člověk nebyl. A nebyl ani normální. Znovu jsem si procházel všechno, co mi Auriel prozradil. Je to potomek andělů. V krvi mu koluje moc. Ale tu moc nikdy neuchopí. Protože se snaží tvořit nová pravidla. Jeho analytický přístup… Nemá city… Nedokáže se do člověka vcítit. Jenom odhaduje a škatulkuje… Ale kde je upřímný zájem? Z myšlenek mě vytrhlo klapnutí dveří. Do baru vkráčeli tři žoldnéři: jeden obtloustlý, druhý svalnatý fousáč, který připomínal mladší verzi Ufiela, třetí hubený mladíček, mohlo mu táhnout sotva na patnáct. „Šenkýřko! Pivo!“ zahalekal Fousáč. Od pohledu byl nejnebezpečnější. Zabral místo hned před barem a na šenkýřku se pořádně nepodíval. Místo toho si začal nacpávat fajfku. „Pořád nevim, estli to byl dobrý nápad,“ ten nejmladší si přisednul vedle velikána a promnul si krk. „Co dyž kapitán zjistí, že sme pryč?“ „Tak a dost, kolikrát ti to mám opakovat, Krvesaji?“ obořil se na něj Tlusťoch. Říkat tomu mladíčkovi Krvesaj mi přišlo
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247574
absurdní. „Budou tam stovky chlapů. Tři jim chybět nebudou. A navíc to bude pod zemí, všicí uvidí hovno.“ Postarší gentleman zatím odložil knihu, a aniž by se obtěžoval s placením, zamířil z hospody ven. Na žoldnéře se ani nepodíval a oni mu tu laskavost opětovali. „A bude to tam vo hubu,“ navázal na tlouštíka Fousáč. „Až budeš koukat na všecky ty mrzáky, samou láskou nám olížeš čůráky, že sme tě vodtamtuď vodtáhli.“ Kývl jsem na Mathyase. „Vypadni,“ špitl jsem. „Stejně jako ten gentleman. Já odvedu Elisu.“ Podíval se na mě a po chvilce váhání se zvednul. „Musíme se jen vrátit do kasáren ve správnou chvíli,“ říkal Tlusťoch, když kolem něj Mathyas procházel. Navzájem si byli lhostejní. „No jo… ale neměli bychom jim teda pomoct?“ ptal se Krvesaj. Nechápal jsem, co má za problém, ale spíš než on mě zajímal celý rozhovor. Děsil jsem se toho, co znamená. Žoldnéři zaujali místo mezi barem a dveřmi. Seděl jsem tak šikovně, že mě neviděli, ale já je dobře slyšel. Přemýšlel jsem, jestli nemám Elisu popohnat, ale chtěl jsem je ještě chvíli poslouchat. Musel jsem pochopit, co se děje. „Komu bys chtěl pomáhat?“ odbyl mladíčka Fousáč. „Buzerantovi Ralfovi? Mrkvičce Stelle? Bardovi? Jebákovi? Jdi s těmahle radama do prdele, Krvesaji. Tvůj táta mi řek: ‚Postarej se, ať se mu nic nestane,‘ a já mu svatosvatě slíbil, že to udělám. Tak mi tu nevymýšlej motákoviny, Ornando Periskote. Radši drž zobák a pij.“ Pivo, které před ně šenkýřka postavila, naráz vyprázdnil a dožadoval se dalšího. Kouknul se jí na zadek, ale neudělal nic. „Jsem Krvesaj. Krvesaj, protože saju krev těch, který zabiju. A že už jich mým mečem padla pěkná řádka,“ zaprskal na ně chlapec; znělo to spíše trapně než drsně. Oba muži vyprskli smíchy. „A z těch, co jsi zabil,“ pustil se do něj Tlusťoch, „měl některý zbraň, aby se mohl bránit?“ Potom vážnějším hlasem dodal: „Je něco jiného zabíjet vyděšené krysy a něco jiného ozbrojené muže.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247574