jí, kde pracuje, kdy chodí spát a tak dále. Potřebujeme jen, abys měla oči otevřené.“ „Co když přijde na to, že jsem vás viděla?“ vyhrkla. Byla vyděšená. „Nechte mě odejít. Stýkat se s vámi je zrada. Mohli by mě zavřít!“ prudce se zvedla. Popadl jsem ji za ruku. „Eliso!“ škubl jsem jí a zachytil její pohled. „Víš vůbec, co se stalo s Lucasem?“ Zaváhala. „Co by?“ řekla hlasem vratkým jako rozvrzaná židle. „Odjel za rodinou… spolu s Beatrice a Sarou.“ „Lucas je mrtvý,“ řekl jsem. Díval jsem se jí přímo do očí. Ty její se rozšířily hrůzou. „Ty… lžeš,“ zašeptala, ale když jsem ji zatáhnul za ruku, poddala se a sedla si zpátky do křesla. „Nechtěl jsem ti to říkat, Eliso,“ začal jsem. „Věděl jsem, jakou bolest ti to způsobí. Ale je načase, abys konečně pochopila, co je Romero za člověka. Nikdy se o vás nestaral. To on neumí. Jenom lidi využívá. Když Lucas odjel z města, vyslal za ním vojáky – podezříval ho, že využije vlivu své rodiny a pokusí se Stroba sesadit. Dozvěděl jsem se o tom, co Romero chystá, a vydal se Lucase varovat. Jenže jsem přijel pozdě,“ teatrálně jsem klesnul hlasem, zahleděl se do stolu a sevřel ji silněji v afektované hře na bolest. „Sara a Beatrice už byly mrtvé. Lucal umíral. Z břicha mu trčelo kopí. Vojáci ho tak nechali – věděli, že takovou ránu žádný doktor nevyléčí. Zemřel v bolestech. Já… on… řekl mi, ať tě najdu a omluvím se ti. Že ho to moc mrzí. Že se k tobě měl chovat líp, ale – že byl hlupák. On… dal mi tohle, ať ti to vrátím,“ sáhnul jsem si do kapsy a potom k Elise natáhnul otevřenou dlaň. Ležel na ní prstýnek – kovový kroužek ozdobený plechovým čtyřlístkem. Kdyby ji v ten okamžik někdo probodnul, vypadala by stejně. Zírala na prstýnek, oči vytřeštěné, a pak se začala třást, stále víc a víc. Oči se jí zalily slzami. Najednou vymrštila ruku, popadla prsten a rozeběhla se pryč. Nejdřív jsem myslel, že nám chce
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247574