„Uvidím tě ještě?“ vyhrkl ze sebe. Kdyby nebyla tma, bylo by vidět, jak se červená. „Kde bydlím a pracuju, víš, tak to záleží asi jen na tobě. To já ani nevím, jak se jmenuješ,“ odpověděla mu s úsměvem. „No přece Psohlavec.“ „Ale
já
myslím,
jak
ti
říkají.
Nemůžu
ti
říkat
Psohlavče,“ zakroutila hlavou. „Mně tak říkají všichni, ale,“ odmlčel se, „jmenuju se Daniel.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247568
Kapitola čtvrtá
Nemohl se dočkat. Každý den po šichtě zevrubně zkoumal rozpisy služeb. Prstem přejížděl po sloupci tabulky, jenž indikoval strojvedoucí, kteří končili večerní šichtu v Parapoli a jejichž vlak tam zůstával na pravidelnou inspekci. Skoro už to vzdal, když jednou objevil své jméno na tom pravém místě. Rozechvěl se nedočkavostí a radostí z nového dobrodružství. Posunul si klobouk do čela a vyrazil domů. Při chůzi mu myšlenky hlavou jen těkaly. Chvíli si představoval, jak z vlaku vyhlíží Bránu do pekla, pak mu přes tvář přeletěl letmý závan větru, v němž ucítil Lolinu mýdlovou vůni. Nato se mu před očima objevil Míšův vyčítavý pohled a v uších mu zazněl Viktorův panovačný hlas. Když konečně došel domů, byl jako v horečce. Na postel se zhroutil. Deku si přetáhl až přes obličej a dýchal otevřenými ústy dovnitř, aby rychleji zahřál studený vzduch pod ní. Ven mu čouhaly jen nohy stále obuté v těžkých botách. Pronásledovaly ho divoké sny. Před očima uviděl krev a rozmáčknutou ruku. Prsty visely jen na zbytku kůže. Nedovolili mu, aby se díval. Sehnula se k němu ženská postava – všechny pro něj tenkrát byly tety – a zakryla mu oči širokou sukní. Hrnula ho před sebou do vedlejšího pokoje. Bojoval s okraji sukně dětskýma ručkama a snažil se vykukovat. Když se mu 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247568
zamotaly nožky, teta ho vzala do náručí, přitiskla mu dlaní hlavičku ke svému ramenu a odnesla ho pryč. Otcovo bezvládné tělo přivezli domů na káře. Prý ho přejel parostroj. Položili ho na stůl v kuchyni. Jediné, co při své tehdejší tříleté výšce viděl, byla ta zkrvavená ruka, která plandala ze stolu. Pak ho viděl až v rakvi při pohřbu. Seděl v dědově náručí a on, stejně jako ta teta předtím, se mu snažil tisknout hlavu k rameni a chránit ho před pohledem na mrtvého. Dospělí si představují, že pohled na mrtvé tělo musí být pro malé děti obzvlášť traumatizující, ale ony přece ještě nechápou rozdíl mezi životem a smrtí, mezi dočasností a věčností. Tenkrát se Daniel vzepjal a odtáhl dědovu výhled omezující ruku. Zahlédl však jen víko, jež uvěznilo jeho otce uvnitř. V ručce žmoulal své ozubené kolečko. Strhl ze sebe deku a otřel si pot z čela. Ty sny ho znepokojovaly. Takové nikdy předtím neměl. Nejhorší bylo, že si nebyl jistý, nakolik to jsou sny a nakolik pravda. Otec mu opravdu zemřel a celé jeho dětství se o něj staral děda, ale na takové podrobnosti si nikdy předtím nevzpomněl. Děsilo ho, že v noci toho prožívá skoro víc než ve dne. Sny se mu zdály i předtím a také do jisté míry vycházely ze života, ale doteď dokázal odlišit, kde realita končí a kde se jeho mozek vydal na imaginární špacír. Tentokrát už ne. Všechno bylo tak živé. Rozšněroval si boty, špicí jedné boty zabral o patu druhé a odkopl ji pryč. Zašátral v kapse kalhot a podíval se na hodinky. Byla téměř půlnoc. U otevřeného okna nasál svěží noční vzduch. Je to už pěkných pár týdnů, co naposledy zažil bouřku. Podle toho, co 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247568