Dala puget květin do té vázy nahoře a odešla. Kdoví od koho ty kytky měla. Neuměl bych vám říct, kdy tu byla předtím.“ Námaha, kterou muž vynakládal při mluvení, byla obrovská. Věty byly kouskované, musel nabírat dech po každém třetím čtvrtém slově. Maione by rád odešel: horko, zápach a rozpaky, do kterých ho přiváděl stav vévody, byly neúnosné. Naopak Ricciardi vypadal, že má v úmyslu v otázkách pokračovat. „Jak dlouho jste byli svoji?“ Maionovi i vévodovi byla narážka jasná. Věkový rozdíl byl velký, jak mohl předpokládat, že by to neskončilo jinak? Vévoda se pochechtával, dokud jeho smích nebyl přerušen prudkým záchvatem kašle. Concetta přiskočila k posteli s kapesníkem a přiložila mu ho před ústa. „Ona byla mladá a já už starý. Vidíte, komisaři, jak si věk s člověkem pohrává. Jedno slovíčko, úsměv a člověk se cítí ještě zajímavým. Já jsem to věděl, od začátku jsem věděl, že Adrianě jde o postavení a peníze. A i přesto jsem si ji vzal. Protože byla krásná a mladá. Já jsem jí dal to, co chtěla, a já jsem si vzal to, co měla. Dokud jsem mohl, dokud jsem to zvládl. Taková výměna. Jenom taková výměna. Chladnokrevné uvažování zapůsobilo na Riccairdiho ještě více než chraptivý a přerývaný hlas. „Láska neexistuje, komisaři. Láska je jenom iluze. Existuje zájem, každý chce něco, co má někdo druhý. Jestli si myslíte, že láska je mít někoho rád, tak lžete sám sobě.“ Ricciardi přivřel oči a uviděl dívku, jak sedí na pohovce a poslouchá sliby muže. Měl by ji nechat jít, jestli to, co cítil, byla opravdu láska. Zatím mu ale připadalo, že umírá. Svírání za žaludkem se zase ozvalo. „A nenávist, vévodo? K čemu vede závist? Když iluze lásky zmizí, co zůstane?“ Maione šoupl nohou po zemi. Concetta vypadala jako socha.
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247547