Dala puget květin do té vázy nahoře a odešla. Kdoví od koho ty kytky měla. Neuměl bych vám říct, kdy tu byla předtím.“ Námaha, kterou muž vynakládal při mluvení, byla obrovská. Věty byly kouskované, musel nabírat dech po každém třetím čtvrtém slově. Maione by rád odešel: horko, zápach a rozpaky, do kterých ho přiváděl stav vévody, byly neúnosné. Naopak Ricciardi vypadal, že má v úmyslu v otázkách pokračovat. „Jak dlouho jste byli svoji?“ Maionovi i vévodovi byla narážka jasná. Věkový rozdíl byl velký, jak mohl předpokládat, že by to neskončilo jinak? Vévoda se pochechtával, dokud jeho smích nebyl přerušen prudkým záchvatem kašle. Concetta přiskočila k posteli s kapesníkem a přiložila mu ho před ústa. „Ona byla mladá a já už starý. Vidíte, komisaři, jak si věk s člověkem pohrává. Jedno slovíčko, úsměv a člověk se cítí ještě zajímavým. Já jsem to věděl, od začátku jsem věděl, že Adrianě jde o postavení a peníze. A i přesto jsem si ji vzal. Protože byla krásná a mladá. Já jsem jí dal to, co chtěla, a já jsem si vzal to, co měla. Dokud jsem mohl, dokud jsem to zvládl. Taková výměna. Jenom taková výměna. Chladnokrevné uvažování zapůsobilo na Riccairdiho ještě více než chraptivý a přerývaný hlas. „Láska neexistuje, komisaři. Láska je jenom iluze. Existuje zájem, každý chce něco, co má někdo druhý. Jestli si myslíte, že láska je mít někoho rád, tak lžete sám sobě.“ Ricciardi přivřel oči a uviděl dívku, jak sedí na pohovce a poslouchá sliby muže. Měl by ji nechat jít, jestli to, co cítil, byla opravdu láska. Zatím mu ale připadalo, že umírá. Svírání za žaludkem se zase ozvalo. „A nenávist, vévodo? K čemu vede závist? Když iluze lásky zmizí, co zůstane?“ Maione šoupl nohou po zemi. Concetta vypadala jako socha.
- 98 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247547
„Nenávist je myšlenka, komisaři. Popud, možná přání. Kdo umírá hodinu po hodině, kdo se nehne z postele a je závislý na soucitu těch, co o něj pečují, si nemůže dovolit nenávist. I to je přepych.“ Ricciardi se zamyslel nad tím, co řekl vévoda. Neuměl si představit, že ta člověčí troska by mohla zabít vévodkyni. Ale byl při smyslech, mohl dát pokyny a příkazy. Prohlédl si Concettu, která vypadala, že ani nedýchá. „Máte syna, že?“ Otázka padla do prázdna. Ricciardimu se zdálo, že i vévodovo chroptění umírajících plic změnilo tón. Po nějaké chvíli muž odpověděl. „Ano, mám jednoho syna. Jmenuje se Ettore.“ Žádná něha, žádná emoce. Obyčejné prohlášení. Ricciardi čekal, ale vévoda vypadal, že už nechce nic dodat. Když znovu promluvil, řekl: „Omluvíte mě nyní, komisaři. Jsem unavený. Přijďte znovu, když budete chtít, ale nyní se madam smrt domáhá mého spánku.“ „Jistě, vévodo, promiňte mi. Jen poslední věc. Víte, jestli nosila vaše manželka prsten… něčím zvláštní? Velké hodnoty, jako třeba se vzácným kamenem?“ Vévoda zakašlal a chvíli mu trvalo, než nabral dech a sílu k odpovědi. „Moje manželka, ta pravá, moje Carmen měla takový prsten. Rodinný prsten s naším erbem. Ten, co nosily všechny vévodkyně z Camparina. Sundal jsem ho z její mrtvé ruky… kéž bych to nikdy neudělal, lituji toho každý okamžik mého života… a dal jsem ho Adrianě. Jako by byla hodna ho nosit. Až s ní… skončíte, vraťte nám ho. Mojemu synovi. To je jediná její věc, kterou chci zpět.“ Ricciardi uznal za nevhodné říci vévodovi, že prsten byl již uzurpátorce odebrán. A prozatím přibližný popis předmětu
- 99 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247547
stačil. Pozdravil a odešel z pokoje, následovaný Maionem, který si konečně oddechl. V hale hotelu Lívie vystoupila z výtahu. Hned k ní přiběhli nosič, řidič a vrchní, kteří do té chvíle podřimovali v dopoledním horku. Dva muži, kteří pili kávu a četli noviny, zvedli oči a jeden tlumeně zahvízdal obdivem. Žena byla nádherná. Trvalo jí to přes dvě hodiny, než vyzkoušela a znovu přezkoušela některá ze svých nespočetných oblečení, která si přivezla s sebou. Nakonec vybrala lehký světle šedý kostýmek, černou kabelku a černé boty. Klobouk, půvabně nasazený na hustých hnědých vlasech krátce sestřižených, měl černý závojíček – jediné znamení držení smutku. Ani by si ho nebrala, ale nevěděla, jak se na to dívá Ricciardi, a chtěla si ponechat alespoň jeden náznak sociální ztráty, nikoli citové. Na rukou měla rukavice černé síťované stejně jako punčochy. Elegance byla Líviiným rysem, jako i kočkovité pohyby a kořeněná vůně, která se linula kolem ní. Jako vždy její příjezd kamkoli budil okamžitě pozornost, která už ji neopustila. Ti dva muži se zvedli a přišli k ní. Evidentně patřili k malé, diskrétní skupině gigolů, kteří těšili o dovolené osamocené turistky, nejraději cizinky. Lívie ukázala na jediného ze skupiny, jehož služby jí zajímaly: drožkáře. Muž s kloboukem v ruce se uklonil a zeptal se: „Kam vás dovezu, paní?“ Lívie mu to řekla. Její útok právě začal.
- 100 -
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247547