e k a
nd
P
a
a
2000: I mj T se , I sl
nějakým způsobem opakuje. Ne tak nepálsky. Tam je nutno se naučit počítat od jedné do sta. Nějaký náznak systému v tom je, ale jen mlhavě a ne vždycky. To jsem vzdala, od dvaceti to znám jen po desítkách s výjimkou 52, to když se mě ptají, kolik je mi roků. Na ukázku, 50 se řekne „pacaas“, 52 je „baunna“, 53 je „tripana“, podobnost veškerá žádná. Tak, a včil mudruj. Jdeme se Sangyem zpět k chatě a do krámku s výstrojí na hory. Tam si půjčuji mačky a seřizujeme je na moje horolezecké boty. Kolem jdou zrovna čtyři kluci a slyším češtinu, tak na ně spustím. Sangye se zase moc diví, co je to za řeč, a majitel obchodu s ním. Kluci jsou opravdoví horolezci, trochu serióznější než já. Zlezli dvě hory přes 7000 metrů, jedna z nich byla Baruntse. Klobouk dolů. Chvíli se bavíme, kluci jsou fajn. Vracím se zpět k seřizování maček, ani Sangye ani druhý Šerpa nejsou technicky založení. Říkám jim, že na jedné mačce musíme přehodit vázání zleva napravo, jinak to nebude pasovat. Naštěstí mám na švýcarském armádním noži i šroubováky. Konečně jim to dochází, ve směsici anglo-nepálské instruktáže to seřizujeme, jak to má být. Mezitím se objevuje Purna. O lezení neví vůbec nic a tak jen vyvaluje oči. Sangyemu se moc líbí moje boty, je vidět, že ve vybavení pozná kvalitu. Sedím pak v jídelně, Šerpani zapaluje kamínka uprostřed jídelny a přikládá sušené jačí kravince. K mému překvapení to nesmrdí, ale také to nijak zvlášť nehřeje, zato ale čpavý kouř nutí ke kašli. Povídám si s Dánem, který projel asi 800 km Nepálu na horském kole, než se mu rozsypalo úplně. V Namche jsme podle původního časového rozpočtu měli být dvě noci kvůli aklimatizaci, ale plán jsme hned v Jiri poopravili a zrevidovali. Namche je jen na 3440 metrech a s tou výškou nemám potíže. Ty se začnou ukazovat až blíže ke čtyřem tisícům, to už mám vyzkoušené z loňska. Tengboche je na 3860 metrech, zůstaneme dvě noci tam. Sangye říká, že vzhledem k festivalu Mani Rimdu v Tengboche nebude kde spát, tak budeme stanovat. Objevuje se Purna, s mírně ustaraným výrazem, a hledá Sangyeho. Max, jeho klient, se rozhodl, že chce jít přes průsmyk Cho La. Purna mi říká, že tam byl jen jednou jako nosič asi před pěti lety, a to ještě při přechodu opačným směrem. Nemá ponětí, kudy tenkrát šli. Aby mu Sangye poradil, jestli zná cestu. My později máme jít přes ten průsmyk také, ukazuji mu to na mapě, ale víc mu poradit nemůžu. Kde je Sangye, nevím, nakonec se rozhodujeme jít ho hledat po Namche. Je to systém „od hospody k hospodě“ a nakonec na něj natrefíme na ulici.
97
Himálajský deník_2.vyd._tisk.indd 97
10.05.2018 14:05:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247546
H imálajský deník
Sangye Purnovi říká, ať přijde v sedm ráno, a pak mu ochotně radí a dělá mu i časový rozpočet. Sangye zná cestu v obou směrech.
Namche Bazaar – Tengboche – Deboche
Každou sobotu je v Namche trh, vyhlášená událost. Nakupuje se tam všechno možné, jídlo, maso, šmejd z umělé hmoty z Číny, vlna na pletení, máslo, oblečení, rum, prostě na co si vzpomeneš. Jdeme tam hodně brzy ráno, ještě je šero. Zastavuji v Cyber Café s úmyslem poslat poslední e-mail domů, než vyrazíme nahoru a pryč od civilizace. Tohle bude na dost dlouhou dobu poslední možnost komunikace. Kluk v Cyber Café se podívá zkoumavě na oblohu a říká „přijít za půl hodiny“. Tak žádný spěch, jdu se v klidu nasnídat, Purna zatím dostává informace od Sangyeho. Pak jdu zpět, jestli už můžu poslat e-mail. Už to možné je, slunce už vyšlo a dobilo sluneční baterii, vše funguje. Minulou noc jsem měla moc divný sen, nemůžu ho vymazat z mysli a přemýšlím, co může znamenat. Sen je jiný, než obvykle.
Po kamenité cestě jsem přišla k mostku přes malý potok a byly tam obě děti. Nejdříve jsem na mostku natrefila na Pavlíčka, šťastně se usmál, že mě vidí. Ptala jsem se ho, kde je Elunka, ukázal beze slov dolů na břeh potoka. Na břehu u vody stálo malé děvčátko. Pavel se pořád šťastně usmíval. Sešla jsem dolů k břehu. Elunka mě hned nepoznala, už bylo moc dlouho, co jsme se viděly naposled. Měla trošku špinavou tvářičku na levé straně, omyla jsem jí obličej. Klidně se nechala umýt, nebála se mě, teď už věděla, kdo jsem. Řekla jsem jim, že odtamtud už brzy společně odejdeme, byli tomu oba moc rádi. Šťastně přikývli, drželi se mě za ruce a vyšli jsme spolu na cestu.
Okamžitě potom se probouzím, ve zmatku a se ztuhlým tělem. Sen byl krásný, ale současně mi polovědomí říká, že na snu bylo něco špatně, že se proberu do úplně jiné reality. Vlastně se probudit nechci, protože vím, že něco nebyla pravda a jímá mě hrůza. Vždycky ve snech vidím buď jedno dítě, nebo druhé, ale nikdy ne obě pohromadě. Vidět je spolu bylo úplně jiné. Tak přemýšlím, jestli je to předtucha a opravdu s nimi brzo pohromadě budu. Ale také je možnost opačná,
98
Himálajský deník_2.vyd._tisk.indd 98
10.05.2018 14:05:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247546
e k a
nd
P
a
a
2000: I mj T se , I sl
že zlezení hory bude úspěšné a bude to jako posvátný zážitek a budu blízko u dětí tímto způsobem. Nevím, co z toho vybrat, ale v podstatě mi to nevadí, je mi to jedno. Strach z lezení nemám, spíše opačně, mám v duši pocit klidu. Jen bych nerada, aby se nahoře stalo něco Sangyemu. V žádném případě nechci, aby kvůli mně při nějaké záchranné akci riskoval svůj vlastní život. Sangye má snad šestý smysl. O mém snu neví nic, ale jedna z prvních věcí, kterou mi ráno cestou říká, je, že v Tengboche půjdeme k lámovi pro požehnání k výstupu. Z Namche Bazaar vycházíme kolem půl osmé. Na horním konci vesnice se musíme na kontrolní stanici znova registrovat. Policajt je docela přátelský, ptá se mě, jestli v Nepálu pracuji. Dávám mu malou kanadskou vlaječku, je v sedmém nebi. Nad terasami se zastavuji, prostě musím Namche vyfotit. Odsud to vypadá, že vesnice je jako v obrovském řeckém koloseu tvaru podkovy, obklopeném nádhernými přírodními kulisami. Na konci podkovy spadá téměř kolmá skalní stěna dolů k řece. Obdivuji tu obrovskou krásu a zároveň tu grandióznost proklínám, protože se mi to nevejde do objektivu ani na dvakrát. Nahoru po chodníku vystupují další dvě postavy, Sangye mě tahá za rukáv a říká „kanadské sestry“ a ejhle, z batohu jim opravdu vyčnívá kanadská vlajka. Zdravím se s nimi a pak nás může složit všechny tři – jedna z nich je moje dávná klientka z Calgary!!! Sangye nejspíš dochází k názoru, že jsem nějaká slavná osoba, kterou všichni znají a už se nediví vůbec ničemu. Jako nadílku dnes dostáváme první pohledy na Ama Dablam, který majestátně dominuje celému údolí. Hora má dva odstupňované vrcholy s ledovým náhrdelníkem kolem krku a je snad nejmalebnější ze všech hor. Naproti přes údolí se tyčí štít Taboche, ten vypadá dost nepřístupně. Průsmyk Cho La je na jeho odvrácené straně. Později vidíme v dálce Nuptse a Lhotse Shar. Špička Everestu je uprostřed za nimi, ale momentálně je v mracích. Klesáme prudce dolů k Dudh Kosi a zastavujeme na jídlo na druhém břehu. Jsou tam jen malé chaty, šerpovský čaj a celá řada modlitebních válců, poháněných vodou z potoka. Spočítala jsem jich po proudu devět, každý válec ve své vlastní kamenné budce se střechou. Muselo to dát spoustu práce, ale aby postavili pořádnou latrínu, to ne. Čekají nás asi dvě hodiny do tuhého kopce. Dovídám se, že Geldžen spadl i s nákladem. Náklad se mu posunul, ale nechtěl to celé přebalovat, tak teď nese kanystr s petrolejem v ruce. To je nepříjemné, protože nemůže oběma
99
Himálajský deník_2.vyd._tisk.indd 99
10.05.2018 14:05:12 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247546