Augustin Veliký, který se v té chvíli probíral stránkami notesu v černých ošoupaných deskách a brnkal si přitom neslušně tužkou o zuby, se potěšeně pousmál. Gréta zřejmě odpoledne nepromarnila. Veliký s Jozífkem samozřejmě také ne, byť seděli v lokále a popíjeli vermut střídavě s kávou a ďábelskými topinkami. Nenápadně přitom totiž sledovali strejce u piva na stojáka, vyptávali se Tumla, kdo byl ten a kdo byl onen, Veliký si dělal poznámky do notesu a svůj zájem o hosty kamuflovali hraním žolíků. Když se tomu Tuml podivoval v domnění, že je hra rozptyluje, vysvětlili mu, že si nejlíp navzájem srovnají své postřehy, když se snaží sestavit pár tercek. Samozřejmě se k problému vraceli i tehdy, když se ve hře objevila piková dáma. „Vida ji, potvoru…“ mumlali. Případně: „Safra, už jsem zase nalíz Matyldu.“ „To se podívejme,“ řekl Veliký, když Gréta rozložila mapu. „Tady se to i v tehdejším Československu jmenovalo Grabendorf. Zámek se jmenoval Grabenstein. Není divu, že to Sudeťáci brali jako svoje území, když se jim to republika ani nepokoušela přejmenovat. Ten zámek je odtud asi čtyři kilometry; zítra tam vyrazíme.“ „Už se těším, jak tam najdeme Matyldu Grábnštejnovic, která nás pozve na kafe,“ řekl Smetana. „Černé.“ „Tam těžko někoho najdete,“ ozvalo se najednou za nimi. „Dobrý večer… neposlouchal jsem schválně.“ Zvedli oči od mapy. U stolu stál rýbrcoul a cenil na ně v úsměvu bělostný chrup. „Koukám, že vás zajímá okolí,“ pokračoval. „No jo… je to tu pěkné, ale ne zrovna bezpečné. Je to divný kraj a vždycky divný byl.“ „Sedněte si k nám, pane nadlesní,“ pozval ho Jozífek. „Povězte nám o tom něco.“ „A copak vás zajímá?“ „Tak třeba zámek,“ řekl Veliký. „Ta pověst o něm, co je támhle vyvěšená… a tak.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247500