KONEC EVROPY Němečtí konzervativci často haněli levicové odpůrce napojení na Západ jako skryté komunisty či jejich sympatizanty. Ale mnoho Němců, kteří takové postoje vyjadřovali, tak činilo z upřímného přesvědčení, že politika neutrality, nebo přinejmenším smířlivější politika vůči Sovětskému svazu, je v nejlepším zájmu Německa i světového míru. Jedním takovým byl Willy Brandt. Jako mladý socialistický novinář, který za války uprchl do Švédska, měl bezvadné protinacistické renomé, na rozdíl od mnoha konzervativců, kteří později zpochybňovali jeho vlastenectví. Nedělal si navíc o komunistech žádné iluze – viděl, jak mnoho z nich odsuzovalo sociální demokraty z doby Výmarské republiky jako „sociální fašisty“, a vysmívalo se tak protihitlerovské lidové frontě. Coby starosta Západního Berlína Brandt hlasitě protestoval proti stavbě zdi a marně naléhal na Američany, Brity a Francouze, aby toto hrubé porušení dohod mezi Východem a Západem zaručujících volný pohyb v celém městě zarazili. „Dostali jsme se do stavu očividného vydírání,“ napsal v otevřeném dopise odsuzujícím západní impotenci tváří v tvář sovětské agresi. Brandtova nová východní politika (označovaná takto kvůli odlišení od dřívější Adenauerovy politiky, která znamenala navázání diplomatických vztahů se Sovětským svazem) se do velké míry zrodila z tohoto pocitu bezmocné rezignace ze západní neschopnosti a z „přesvědčení“, jak píše německý historik Hans Peter Schwarz, že „klíč ke znovusjednocení drží Moskva“.43 Když se v roce 1969 stal prvním sociálnědemokratickým kancléřem SRN, zavedl Brandt sérii opatření s cílem zmírnit napětí mezi Západním Německem a východním blokem. V roce 1970 uzavřel s Moskvou dohodu o zaplacení výstavby plynovodu přivádějícího plyn ze Sovětského svazu, čímž položil základ současné energetické závislosti na Rusku. Téhož roku Brandtovi vydobylo mezinárodní uznání jeho slavné pokleknutí u památníku obětem povstání ve varšavském ghettu – jímž vyjádřil lítost jménem státu, jehož mnozí občané nechtěli, aby se jim minulost připomínala – a porota Norského Nobelova výboru mu za to v roce 1971 udělila Nobelovu cenu míru. Když o rok později podepsal smlouvu uznávající svrchovanost NDR, ukončil tím Brandt dvacet pět let trvající západoněmeckou diplomatickou izolaci Východního Německa. Obdobně významná jako tyto diplomatické iniciativy byla i změna rétoriky SPD. Brandtova východní politika, zbavená důrazného antikomunismu z jeho dřívější kariéry, vytvořila v německé kultuře, akademických kruzích i médiích prostor, do nějž se postupně vkradla morální rovnocennost mezi Východem a Západem. Kritika Sovětského svazu a jeho satelitů se stále více stávala zapovězeným tématem, a kdo mluvil o porušování lidských práv těmito režimy, vysloužil si
100
KONEC EVROPY.indd 100
22.5.2018 22:03:11 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247464
NĚMECKO: NÁVRAT RAPALLA? často nálepku „ideologického“ „propagátora studené války“. Státní peníze proudily na „mírový výzkum“, pseudovědecký obor zabývající se odhalováním hrozeb západního zbrojení. Do tohoto politického diskurzu patřilo i přehlížení politických podmínek, posilování armád a porušování lidských práv ze strany komunistických režimů, protože takový „umanutý“ důraz na hodnotové rozdíly mezi Východem a Západem brzdil normalizaci diplomatických vztahů. Rok 1975 a sovětské rozmístění raket středního doletu s jadernými hlavicemi SS-20 ve střední Evropě však Němce konfrontovaly se surovou realitou sovětské nadvlády. Od poválečného rozdělení Evropy do bipolárních bloků udržoval na kontinentu Varšavský pakt díky zeměpisné blízkosti a ohromné armádě SSSR vojenskou převahu, pokud šlo o konvenční způsob boje. Stovky tisíc amerických vojáků rozmístěných po západní Evropě nepředstavovaly jen jakýsi „nástražný drát“, ale ani opravdovou odstrašující hrozbu proti sovětské agresi – rovnováhu sil tak nakonec zajistil až americký jaderný arzenál. S podpisem Smluv o omezení strategických zbraní (známých pod zkratkou SALT) dosáhly USA a Sovětský svaz parity strategických jaderných zbraní – nukleárních raket dlouhého doletu, které měly na sebe navzájem namířeny. Rozmístěním „taktických“ jaderných zbraní, které bylo možné použít k ničení cílů na evropské scéně, však Sověti celkovou vojenskou rovnováhu zvrátili ve svůj prospěch. Vypuknuvší spory o to, jak by měl Západ na tuto provokaci zareagovat, oživily německé neutralistické hnutí, které se nebezpečně přiblížilo rozbití transatlantického spojenectví. Sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt takzvanou debatu o „euroraketách“ zažehl projevem na Mezinárodním institutu strategických věd v Londýně v roce 1977. Rozmístění raket SS-20, tvrdil, hrozilo zneplatněním „vzájemné záruky zničení“, hrůzné logiky, která doposud bránila vypuknutí války mezi oběma mocenskými bloky studené války. Schmidt se obával, že sovětský taktický jaderný útok na některého z evropských členů NATO nevyprovokuje americkou strategickou jadernou reakci proti sovětskému území, a „vypojení“ Spojených států z bezpečnosti kontinentu rozvrátí odstrašovací schopnost Západu a způsobí, že se Evropa stane zranitelnou vůči nepřátelskému útoku. Rakety SS-20, vyjádřil se Schmidt později, měly být „zbraní politického zastrašování namířenou proti nejaderné Spolkové republice Německo“. Potřebnou reakcí podle něj bylo rozmístit na německé půdě americké jaderné zbraně středního doletu schopné zasáhnout Sovětský svaz. Tyto zbraně by eliminovaly ty sovětské, tvořící takzvanou „šedou zónu“, jak ji označovali západoněmečtí odborníci na obranu, nespadající ani pod jednání o omezení počtu strategických zbraní, ani pod rozhovory o snižování počtu konvenčních vojenských jednotek.44 Až to by Moskvu zbavilo dojmu, že
101
KONEC EVROPY.indd 101
22.5.2018 22:03:11 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247464
KONEC EVROPY by mohla vyvolat úspěšnou válku s NATO, pokud by ji omezila pouze na západní Evropu. V roce 1979 se ministři zahraničí a obrany států NATO shodli na „dvoukolejném“ rozhodnutí, v jehož rámci ohlásili rozmístění amerických jaderných zbraní středního doletu v Evropě nejpozději do roku 1983, pakliže Sovětský svaz neupustí od svých arzenálů. Během šestiletého období od Schmidtova londýnského projevu do schválení rozmístění amerických raket Pershing II a střel s plochou dráhou letu způsobil Západu široký odpor Němců vůči rozhodnutí NATO nejzávažnější ohrožení transatlantické jednoty od prvních roků studené války. S typickou protijadernou kritikou přišel vydavatel Spiegelu Rudolf Augstein. Dvoukolejné rozhodnutí napadl coby „obklíčení“ Sovětského svazu, a předznamenal tak argumenty, kterými se o desítky let později vysvětlovala agrese Vladimira Putina vůči sousedům Ruska.45 Skupina prominentních intelektuálů v čele s nositelem Nobelovy ceny Günterem Grassem zaslala Schmidtovi otevřený dopis s varováním, aby se Německo nenechávalo „vtahovat do politiky americké vlády – která minimálně od Vietnamu ztratila jakékoli právo na morální apely – jež by mohla mít za následek zničení veškerého života na této planetě“. Nesouhlas s dvoukolejným rozhodnutím přesahoval daleko mimo elity. Dodnes zůstávají největšími demonstracemi v dějinách Německa ty proti rozmístění raket Pershing, kdy se v Bonnu v říjnu 1981 sešlo 300 000 demonstrantů; následující rok proti summitu NATO a projevu amerického prezidenta Ronalda Reagana ve Spolkovém sněmu vyšlo do ulic 400 000 lidí. (Když naopak západoněmeckou metropoli v roce 1981 navštívil sovětský premiér Leonid Brežněv, žádné masové protesty se nekonaly.) Průzkum veřejného mínění z roku 1981 odhalil, že dokonce i mezi podporovateli koaliční vlády CDU a Svobodné demokratické strany (FDP), která byla zvolena díky programu podporujícímu rozmístění raket, dávalo 54 % členů CDU a 70 % členů FDP ve skutečnosti přednost odložení jejich rozmístění v obavách, aby neztroskotala probíhající vyjednávání o Dohodě o jaderných zbraních středního doletu (INF) se Sovětským svazem.46 Argumenty západoněmeckého mírového hnutí byly zavádějící hned ve dvou ohledech. Za prvé: napadáním dvoukolejného rozhodnutí coby Američany vyvolaného pokusu zmařit oteplování vztahů zamlžovali odpůrci jaderných zbraní příčiny celého podniku. Byl to západoněmecký sociálnědemokratický kancléř, který měl už „po krk“ odmítání Carterovy vlády prohlásit sovětské rozmístění raket SS-20 za „politické vydírání“ Evropy, jehož veřejné apely dvoukolejné rozhodnutí uspíšily, nikoli američtí pravicoví podporovatelé studené války.47 A za druhé: míroví aktivisté označovali rozmísťování zbraní v rámci dvoukolejného
102
KONEC EVROPY.indd 102
22.5.2018 22:03:11 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247464