„Ne, ne,“ řekla a vrtěla hlavou. „Co chcete? Mám tu tagliatelle a sugo di piselli (hráškovou omáčku). Gnocchi? Nebo cappelleti (drobné plněné těstoviny)? Mám tu všechno – a domácí. Tak co si dáme?“ „Těstoviny s hráškovou omáčkou, prosím.“ Tuhle tradiční omáčku jsem ještě nikdy nejedla. Bruna dala těsto odpočinout a odešla z kuchyně. Vrátila se se sklenicí domácích rajčat a prorostlým kouskem prosciutta. „Ty rajčata, co jste koupila, budou možná lepší než moje,“ omlouvala se, „ale my používáme tyhle, protože pěstujeme rajčata na zahradě.“ Trvala na tom, že si odvezu ty svoje domů. Za chvilku už na sporáku stála pánev a v ní se pomalu dusila rajčata, prosciutto, cibule a celer. Kuchyně byla malá místnost bez okna, hned vedle jídelny. Bruna nalila do hrnce vodu na cannelloni. Než se voda začala vařit, udělala těstoviny. Několikrát jsem ji vyfotila při práci. „Na fotkách vypadám strašně,“ smála se. Bruna je ještě menší než já a měří jen 150 cm. Má krátké, krásně husté černé prošedivělé vlasy, takže vypadá mladší, než ve skutečnosti je. Bruna odložila váleček, aby mi ukázala album fotografií. Smála se srdečně nad každým obrázkem, až se prohýbala a plácala se do kolen. Na jednom snímku měla zavřené oči. Na dalším otevřenou pusu. „To není vaše chyba,“ řekla jsem. „Jen vás vyfotili ve špatnou chvíli.“ „Ne, podívejte, jsem proprio schifa (opravdu šeredná)!“ Najednou se zarazila. „To jsem ale hostitelka. Musíte si něco dát. Bruschettu s olejem?“ Přinesla zelenou lahev. „Nuovo (nový). Právě vylisovaný v našem frantoio.“ „Bruschettě s novým olejem neodolám!“ Bruna pokapala opečenou bruschettu hustým zeleným olejem a do sklenek nalila bledě žlutou tekutinu. „Bez vína není bruschetta nic,“ vysvětlila a podala mi skleničku a talíř. V půl deváté ráno většinou víno nepiju, ale připila jsem Bruně na zdraví a daly jsme se do jídla. Ještě nebylo ani poledne a Bruna už měla uvařené a umleté maso na náplň do cannelloni, a tak jsme je spolu začaly plnit. Než jsme si sedly k obědu, udělala ještě rajčatovou omáčku a besciamela na cannelloni a dva hrnce těstovin. Před jednou už jsme seděli u stolu spolu s jejím manželem, popíjeli domácí víno a jedli antipasto – crostini s plátkem vařeného vejce a bohatou porcí majonézy, jiné s máslem a ančovičkou a třetí s játrovým pâté. • Suzanne Carreiro •
carreiro_blok.indd 100
25.5.2018 15:42:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247456
Její manžel byl mlčenlivý muž, chodil pomalu a působil váhavě a opatrně. Bruna byla jeho pravým opakem. Vesele se smála a během vaření a jídla vyprávěla jednu historku za druhou. Když se chystala podávat těstoviny, přendala poslední dvě crostini na můj talíř. „Vy bydlíte vedle Michely a Maria, že jo?“ zeptal se Brunin manžel. „Ano, bydlím.“ „Znám tu rodinu od té doby, co byla Mariova maminka ještě holčička,“ řekla Bruna. „Hlídala jsem jeho matku a tetu, když byly malé. Dohlížet na holčičky na pláži bylo příjemnější než pracovat na tabákovém poli!“ „Mariovi psi mi zakousli několik slepic,“ řekl její muž. „Oni utíkají,“ přiznala jsem. Bruna chtěla, abych ochutnala její gnocchi con funghi porcini (s hříbky), takže je také nandala na talíř. Ještě před tím v kuchyni jsem s uspokojením zjistila, že používá mražené houby. Bojím se jíst houby, které někdo našel v lese. U stolu, když Bruna podávala talíř s gnocchi a hříbky manželovi, zavrtěl hlavou, že nechce. „Jednou mi po houbách nebylo dobře,“ vysvětlil mi, „a od té doby je nejím.“ „To je pravda,“ řekla Bruna. „Z hub může být jednomu špatně.“ Najednou jsem si vzpomněla na plakát, který jsem viděla na pohoto vosti v nemocnici v Umbertide, kde byly fotografie všech místních jedovatých hub. „A co to je za houby?“ zeptala jsem se a doufala, že to budou mražené, certifikované houby z obchodu. „Moje dcera je nasbírala v lese.“ „Ale – myslela jsem, že jsou to ty mražené.“ „Sama jsem je zamrazila.“ Způsobně jsem houby dojedla. Hřibům se prý žádná jedovatá houba nepodobá. Doufala jsem, že je to pravda. Jako třetí chod Bruna podávala tenký plátek masa, který ugrilovala venku před kuchyní. „Z naší vlastní krávy,“ řekla Bruna. „V době, než měl manžel ten úraz po pádu z žebříku, jsme měli asi 90 krav.“ Divokou listovou zeleninu, kterou podávala k masu, natrhala Bruna na louce. „A když jste byla malá, jedli jste také tak?“ zeptala jsem se. „Ne, ne. I když jsme na tom byli líp než mnozí jiní,“ řekla Bruna. „Jedli jsme to, co jsme měli, co jsme si vypěstovali, a maso z našich zvířat. 100 • 101
carreiro_blok.indd 101
25.5.2018 15:42:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247456
Ovoce z našich stromů. A stejnou divokou zeleninu, kterou jsme sbírali na loukách, obvykle s brustengo. Po celé Umbrii se připravuje tahle jednoduchá příloha zvaná brustengo. „Uděláte si řídké těstíčko z mouky a vody a pak ho smažíte v oleji.“ „Když si statkář vzal všechno obilí a nechal nám jenom kukuřici, dělali jsme torta al granoturco (chlebové placky pečené přímo na plotně). Bylo to lepší než nemít žádný chleba. K večeři jsme mívali vařené kaštany, které jsme nasbírali v lese. Pili jsme kávu bez mléka, nebo když bylo líp, s kozím mlékem. Těstoviny jsme dělali bez vajec a ochucovali je vepřovým sádlem. Ale když jsme porazili prase, měli jsme čerstvou pancettu. Taky jsme si na plotně pekli cizrnu.“ Když zemřeli rodiče jejího muže, odstěhovala se švagrová a její dvě dcery i s rodinami do Umbertide a Bruna s manželem zůstali sami v dvoupatrovém venkovském domě. Jedna z dcer opustila krásný druhý dům na jejich pozemku a raději žije ve městě. „Myslím, že se sem už nevrátí,“ řekl její muž. „Jsou ve městě spokojení, ale každou neděli k nám jezdí na oběd.“ Takže krásný, částečně zrekonstruovaný starý kamenný dům naproti frantoio je prázdný. Až do 50. let neměli elektřinu ani tekoucí vodu. „Pro ženy byla zima opravdu krutá,“ vyprávěla Bruna „Tehdy bývalo v horách hodně sněhu a ženy musely chodit ven do studny a nosit vodu na všechno. Vychovávat děti bez vody v domě, to bylo hrozné – nosit vodu na praní plen. V zimě takové pleny ani pořádně neuschly, takže dcera měla pořád opruzeniny. Nemohli jsme si dovolit léky, tak jsme si dělali vlastní hojivou mast.“ Bruna přinesla na stůl mísu s ovocem a talíř s nakrájeným koláčem. „Prosím,“ pobízela mě, „vždyť jste nic nesnědla. Vezměte si aspoň pomeranč.“ Než jsem stihla odpovědět, dodala: „No, dejte si trochu spumante (šumivého vína) a kousek koláče.“ Vzala jsem si dílek čokoládového koláče a zvedla jsem svoji skleničku na víno. Za chvíli Bruna přinesla lahev domácího limoncella (citronového likéru). I ten jsem ochutnala. Po obědě položila dva kastroly plné cannelloni vedle mé tašky a trvala na tom, že si je oba odnesu. Pak mě se svým černým psíkem vyprovodila k autu. Naposled jsem se podívala na bukolickou krajinu kolem, zamávala na rozloučenou a vyrazila dolů z kopce směrem k domovu. • Suzanne Carreiro •
carreiro_blok.indd 102
25.5.2018 15:42:35 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247456