Hokejky & plyšák Převlékáme se v šatně tělocvičny, kam s dětmi chodíme jednou týdně. Tělocvičnu si celkem oblíbily, protože záhy zjis tily, že jde o jediné místo, kde dostanou do ruky zbraně jako například hokejky. Při převlékání jsem si všiml, že některé děti jsou počmá rané fixem. Sportovní hvězdy mají často různá tetování, takže to přisuzuju právě tomu, a trochu také špatné hygieně. V šatně visí plakáty fotbalových celebrit. Děti se na ně obdivně dívají. Klidně by se mohly cítit stejně. Protože když se mě někdo zeptá, jaký je život s autisty, vím, co mám odpovědět. Že je to strašně zajímavý, že je to úplně jiný svět a že někdy mají neuvěřitelné schopnosti, a celý to protkám empatií. A pak se při stihnu, jak jen řeknu: „Někdy jsou smutní.“ V tu chvíli jsou všechny jejich nadpřirozené schopnosti pryč. Zavážu dětem tkaničky a vyrazíme do tělocvičny. Děti se nejprve porozhlédnou po tělocvičně a pak začnou přemýš let, co by se tak dalo zničit. Vyhrožuju jim, že kdo něco zničí, nedostane večeři. „A co je vlastně k večeři?“ ozve se z davu. Dám se do přemýšlení, jaké jídlo mají nejraději, protože mi došlo, že tu jsou i tací, kteří jsou ochotní obětovat večeři za můj naštvaný výraz. Rozdávám míče, hokejky a žíněnky. Jeden autista, malý kluk, dostane plyšovou hračku, je to veverka z Doby ledové. Potřebuje jen chodit a nebýt sám, a já to respektuju. Ta hračka má k němu blíž než já. Nenutím ho cvičit. Jen se občas ve mně
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247302