„Kdyby to se mnou myslel vážně, nenechá si od nich mluvit do života… Nebo snad… ano?“ podívala se na Trua s otázkou v očích. Zřejmě již je duchem zpět. Soucitně ji sledoval. Nevěděl, co by jí mohl odpovědět. Neměl s tím zkušenosti. „Jedna z těch ran se zanítila,“ pokračovala o něco klidněji. „A místo abych se snažila ji vyčistit, tak jsem schovávala ruku dlouhým rukávem a fáškem. Opravdu jsem si přivodila otravu krve. No a skončila ve špitálu,“ pokrčila rameny a utřela si tváře od potu. „Z kómatu se nemám šanci probrat. Jsem teď zdejší Stálá,“ zakončila příběh, uvědomujíc si, že je za ten konec vděčná. „A co On? To Ho nezajímalo, co se s tebou stalo?“ chtěl vědět a opravdu mu ve tváři hrála zvědavost. Smutně se usmála. „Když Mu to moje sestra napsala, jel za mnou do nemocnice. Jenže na namrzlé silnici dostal smyk. Svoje auto měl v servisu a tohle, který si půjčil od kamaráda, neznal, tak to nevybral. Vyboural se. A mým prvním úkolem byl současně i trest. Protože jsem si za to mohla sama, On si pamatoval všechno dobré až do doby, kdy mě vyměnil za Minervu. Takže si pamatoval náš vztah, ne svou zradu, ne to, že mě kvůli ní chtěl opustit a opustil. A mně Ho přidělili jako prvního Svěřence. Bylo těžký snažit se pomáhat člověku ve sbírání bodů, aby se probudil, když mi říkal, že mě miluje… A já věděla, že se probudí, zmizí, nebude si nic z tohoto Světa pamatovat a já tu zůstanu sama…“ zapálila si další cigaretu. „Musela jsem Mu pořád
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247134