„Záu… co?“ vyvalil jsem na ni oči. To slovo jsem slyšel snad poprvé v životě. „No, záušnici… skoro jako náušnice ale věší se to za ucho a může být i těžší. Nemám totiž propíchnuté uši,“ dodala na vysvětlenou a ukázala mi tu, co jí zbyla: „Takhle vypadá… Ale je to jen bižu, sice drahá, ale jen bižu.“ Nakonec jsem se opřel o zídku, ze které na mě spadla ta holka, Emilka – tak se jmenovala. Taky jsem se jí představil a chvíli jsme si povídali o všem možném. Řekla, že je fotografka, že zrovna zkouší nějakou novou digitální zrcadlovku, a právě fotografuje různé půdy, střechy, ozdobné štíty a arkýře. Ovšem nespadla na mě náhodou, to vlastně utíkala před rozezlenou ochrankou, protože pronikla na cizí pozemek, aby si prý mohla vyfotografovat stylově opravená renesanční okna. V tu chvíli mi to ale ještě nedocvaklo. Telefonní číslo mi dala sama od sebe. Zdála se mi víc než sympatická. Tvrdila, že ta navštívenka je její vlastnoruční výroba, na takové malé plastové kartičce, napodobující staré pohlednice. Po chvíli jí to nedalo, rozloučila se slovy, že musí ještě udělat pár obrázků, ale s příslibem, že se za chvilku vrátí, jestli tedy na ni počkám. A já měl pocit, že ji hrozně mrzí ztráta té záušnice a že ji zřejmě chce najít stůj co stůj. Tak jsem tam stál, střídavě si třel kolena a čekal. Vlastně, nechtěl jsem jí jen zatelefonovat… Po chvilce se mi to čekání zdálo dlouhé a tak jsem se vydal směrem, kterým šla před chvílí i Emilka. Po zdolání mírné zátočiny, s berlemi mi to šlo čím dál hůř, mě praštila do očí okna. Nově rekonstruovaná renesanční okna měla jediná budova v téhle ulici, a to 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS247112